Bylo nebylo – a jak to tak u správných pohádek bývá, bylo to doopravdy – narodil se jednoho jara ve Volyni malý čáp. A ne ledajaký. Jmenoval se Karlík. Ale protože byl od peříčka trochu svůj a rád se tvářil důležitě, začali mu říkat Karlík Čápos.
Karlík přišel na svět na komíně staré sodovkárny, která už dávno nesyčela limonádou, ale zato výborně sloužila a slouží čápům jako rodinný dům. Jeho rodiče byli čápi zkušení, světaznalí, a tak Karlíka vychovávali po čapím způsobu: „Stůj rovně, klapej zobákem, a hlavně – jez žáby, synku, v tom je budoucnost.“
Karlík to všechno bral tak nějak… po svém. Nikam nespěchal. Když ostatní čápi už trénovali dlouhé lety, Karlík si ještě tak postával na komíně, koukal do kraje a říkal si:
„Však ono to neuteče.“
A taky že ne.
Léto se pomalu sklánělo k podzimu, slunce už nebylo tak horké a jednou večer rodiče zaveleli:
„Letíme!“
Všichni čápi se seřadili, zaklapali zobáky a vyrazili k jihu. Jen Karlík si ještě upravoval peříčko.
„Ty neletíš?“ ptala se maminka.
„Ale jo,“ mávl křídlem Karlík, „jen si ještě zalítnu. Však já vás doženu.“
A rodiče se nebáli. Věděli, že Karlík je sice loudavý, ale hloupý není, létat umí a jako každý čáp cestu do teplých krajů najít umí, to už holt mají čápi v sobě.
A tak Karlík ještě zůstal.
Lítal si nad Přechovice, zakroužil nad Starov, podíval se do Hoštice i do Předslavic. Prostě si užíval okolní výlety, jak se sluší na mladého čápa, který má pocit, že času je vždycky dost.
Jenže čas, děti, ten má jednu nepříjemnou vlastnost – on opravdu nečeká.
Přišlo září, žab ubývalo a Karlík si jednoho dne řekl:
„Tak tedy dobrá. Zítra letím.“
Ale než člověk – nebo čáp – něco udělá, musí se na to pořádně najíst. Ať má pořádnou sílu, to není jen tak přátelé. Bez jídla byste ani ráno nevstali.
A tak si Karlík zalétl na louku za Nišovice, hned mezi železnicí a cestou na Prachatice, kde se líně vine řeka Volyňka.
Chodil si po louce, koukal sem a tam a bručel:
„Žab nějak ubylo… to není dobré znamení, trochu najedený tedy jsem, ale….“
A právě když si to říkal, zahlédl za kamenem cosi zeleného. Noha. Žabí stehýnko!
Karlík se potutelně usmál.
„Aha! Večeře! Zlatá tečka dnešního jídelníčku“
Za kamenem odpočíval žabák Pepa. Natáhl se na sluníčku, břicho nahoru, nohy do všech stran a užíval si poslední teplo.
Karlík se tiše připlížil. Krok za krokem. Zobák připraven.
A když už byl na dosah…
Hop!
Pepa zmizel.
A než Karlík stačil klapnout zobákem, Pepa se druhým skokem vrátil a v letu mu takovou ubalil, že se Karlíkovi roztočila hlava jako větrník na střeše.
„Ty jeden ochechuláku!“ spustil Pepa. „Ty bys mě tu chtěl žrát?! Ty drzoune nevymáchaná, čápe proradnej! Jak tě to vychovali?! Co si to dovoluješ, ty holobrátku!“
Karlík stál jako opařený.
„Promiň… ale mě učili jíst žáby…“
„Tak se to koukej odnaučit!“ zahřímal Pepa. „Mě tady nikdo žrát nebude! Já jsem až z Mladě a tam si takovýhle manýry líbit nenecháme! Chceš ještě jednu?“
Karlík rychle couvl.
„Ne, ne! Počkej… vím, že na Mladi v rybníce jsou drsný žáby… tam jsme s našima moc nelítali raději…“
„To bych řekl,“ odfrkl Pepa.
Chvíli na sebe koukali. Čáp a žába. Každý z jiného světa.
„A co tu vlastně děláš?“ zeptal se opatrně Karlík.
Pepa se napřímil, zamračil… a pak se najednou usmál.
„Dávám facky takovým drzounům jako jsi ty.“
Pak ale pokrčil rameny:
„Ale když mě nesežereš… a budem kámoši… tak ti to povím.“
Karlík se taky usmál.
„Proč ne. Klidně se můžem kamarádit. Povídej.“
A Pepa vyprávěl. O tom, jak rád cestuje. Jak už zná Litochovice, Marčovice i Nišovice. Jak by chtěl vidět svět, ale samotného ho to nebaví.
Karlík poslouchal a divil se. Kolikrát byli tak blízko od sebe – a nikdy se nepotkali.
A hlavně… pochopil, že Pepa není žádný obyčejný žabák. To ostatně poznal už podle té facky.
Když Pepa domluvil, Karlík chvíli mlčel a pak řekl:
„Víš… já zítra letím do teplých krajů.“
Pepa zpozorněl.
„A… mohl bys letět se mnou,“ dodal Karlík. „Jestli tě unesou moje záda.“
Pepa nejdřív nevěřil. Pak vyskočil radostí tak vysoko, že málem přerazil oblak.
„To myslíš vážně?!“
„Zkusíme to,“ řekl Karlík.
A tak Pepa vyskočil Karlíkovi na záda a udělali pár koleček nad Volyní. A světe div se – šlo to jako po másle. Pepa byl z ptačího pohledu v sedmém nebi – no zkrátka dobrodruh, co si užívá vítr kolem sebe a nad vším přehled.
Domluvili se tedy, že poletí spolu.
Karlík pozval Pepu na noc k sobě na komín. A Pepa, celý nadšený, souhlasil.
Poprvé v životě totiž viděl svět z ptačí perspektivy a chce ho vidět mnohem víc.
A to, děti, je pohled, který dokáže změnit i žábu.
A tak tedy – noc se snesla na komín staré sodovkárny ve Volyni, světla dole v ulicích se rozsvítila jako hvězdy, které si spletly nebe se zemí, a dva noví kamarádi – čáp Karlík Čápos a žabák Pepa – se chystali ke spánku.
Karlík si upravil peří, jednou nohou se opřel, jak to čápi dělávají, a Pepa se uvelebil vedle něj, tak trochu nejistě, protože přece jen – komín není úplně žabí obývák.
Chvíli mlčeli.
A pak Pepa potichu řekl:
„Hele, Karlíku… víš ty, že já se podívám dál než celá moje rodina dohromady? Děda, a to byl nějakej cestovatel, byl maximálně ve Vlachově Březí… a já… já poletím do světa!“
Karlík se usmál zobákem, jak to jen čáp umí.
„No vidíš. A já se zas nebudu nudit. Sám bych si jen tak letěl… a to je nuda. Ale s tebou? To bude něco jiného.“
„Bude to obrodružství!“ vykřikl Pepa nadšeně.
„Dobrodružství,“ přikývl Karlík.
A jak tak koukali dolů na blikající světla Volyně a poslouchali tichý šum velmi pozdního léta, usnulo se jim tak dobře, jak se usíná jen tehdy, když víte, že zítřek bude stát za to.
—
Ráno přišlo nenápadně. Slunce vykouklo, jako když někdo zvědavě pootevře dveře, a lehce pošimralo Karlíka na zobáku.
„Vstávej,“ kvákl Pepa, který byl vzhůru už dávno. „Dneska letíme!“
Karlík zamrkal, protáhl křídla a usmál se.
„Víš, Pepo… je to vlastně legrační.“
„Co?“ naklonil hlavu Pepa.
„Že čáp a žabák můžou být kamarádi.“
Pepa se zasmál.
„No jo! A ještě větší legrace bude, až to někomu budem vyprávět.“
Oba se rozchechtali tak, až se komín málem otřásl.
Pak se snesli dolů k řece Volyňce, kde se osvěžili – Karlík si smočil nohy a Pepa skočil rovnou do vody, jak se sluší a patří.
„Tak a jsme připravení,“ prohlásil Pepa, když vylezl ven.
Karlík přikývl.
„Ještě jedno rozloučení.“
Vznesli se do vzduchu a třikrát obkroužili Volyni. Nad komínem, nad střechami, nad loukami, nad lidmi.
„Tak ahoj!“ zavolal Pepa dolů.
„Zase někdy!“ dodal Karlík.
A pak se obrátili směrem na jih.
Plán byl jasný. Čápi mají v sobě cosi jako kompas – žádné mapy, žádné ukazatele, a přesto vždycky vědí, kam letět. Tam, kde je teplo. Tam, kde je jídlo. Protože zima u nás? To pro ně není.
Karlík si to namířil západní cestou – přes Francie, přes Španělsko, a dál až do západní Afriky, jak to dělávali jeho předkové.
Alespoň si to myslel.
Nevěděl totiž jednu důležitou věc.
Že jeho cesta skončí mnohem dřív.
Že se zastaví na jihu Španělska.
A že jeho kamarád Pepa…
…ten mu tam připraví tak veselé překvapení, že na něj Karlík Čápos nezapomene do konce života.
Ale o tom zase až příště.