Vážené čtenářky, vážení čtenáři, milí posluchači, milé děti. Dnes se vypravíme do Ostravy, přesněji řečeno do malebného obvodu Poruba, kde mezi pískovcovými oblouky a zelenými dvory žije jeden sedmiletý občan jménem Adam.
Pohled na Adama mohl v nezasvěceném pozorovateli vzbudit dojem, že jde o vzorného zástupce lidstva. Jenže lidstvo, jak známo, má své chyby. A Adam měl jednu zásadní. Trpěl chronickou, vědecky těžko vysvětlitelnou leností a schopností vytvářet nepořádek.
Kapitola 1: Systém zvaný Maminka
V Adamově pokoji to vypadalo, jako by tam právě testovali miniaturní demoliční zařízení. Hračky vklíněné mezi polštáře, talíře od ranních chlebíků maskované jako moderní umění, oblečení rozseté v estetice „kam to upadlo, tam to leží“.
„Adámku, prosím tě, už jsi velký kluk, ukliď si ty hračky. A dej to nádobí do myčky! A ustel si!“ ozývalo se denně z chodby.
Maminka se snažila. Používala pedagogické metody, prosby, mírné výhrůžky i logické argumenty. Výsledek? Nula. Adam byl vůči mateřským žádostem naprosto imunní. Proč by se namáhal, když existoval automatický samouklízecí systém zvaný Maminka? Ta nakonec povzdychla, vzala hadr, umyla, utřela, ustlala a posbírala. Adam mezitím spokojeně sledoval svět přes monitor počítače.
Každá trpělivost má však své meze a kapacita maminčina energetického jádra byla vyčerpána.
Kapitola 2: Přísně tajný recept na krále
Jednoho dne, když už maminka opravdu nevěděla jak dál, sešla se u kávy se svou nejlepší kamarádkou.
„Já už prostě nemůžu,“ zoufala si maminka. „On nehne ani prstem. Nádobí, myčka, ponožky na zemi, postel rozkopaná… Já snad po něm budu uklízet ještě v osmnácti!“
Kamarádka se tajemně usmála, naklonila se blíž a ztišila hlas: „A znáš krále Nepořádníka?“
„Krále koho?“ vykulila maminka oči.
„Nepořádníka. To je prastará instance, která řeší přesně tyhle případy. Poradím ti, jak ho vyvolat. Ale pozor, funguje to okamžitě a následky jsou… inu, kosmických rozměrů.“
Nebudeme předbíhat, milí čtenáři, ale jedno je jisté: zoufalá maminka doma udělala přesně to, co jí kamarádka poradila. A v tu ránu se začaly dít věci, nad kterými by i akademici z Centrály zírali s otevřenou pusou.
Kapitola 3: Noční audience
O pár dní později, v noci z pátku na sobotu, se Adamovi zdál zvláštní, neobyčejně živý sen. Pokojem projela fialová mlha a u jeho postele se zhmotnila postava v královském plášti, který byl sešitý ze starých záplat, a na hlavě měla korunu z rezavých drátků a starých lžiček.
„Adame,“ promluvil návštěvník hlubokým, ozvěnovým hlasem. „Přišel jsem za tebou. Jsem mocný král Nepořádník.“
Adam ve snu jen zamrkal: „A proč jsi tak mocný?“
„Mocný jsem proto, že vlastním spousty věcí a miliony zlatých dukátů! A víš, jak jsem k nim přišel? Vyhledávám nepořádné kluky a holky, jako jsi ty. Když vidím, že si děti své věci neuklízejí, je mi jasné, že je vlastně vůbec nechtějí a nepotřebují. Takže já a moji neviditelní pomocníci přijdeme a všechny ty neuklizené věci si odneseme do mého království. Chápeš? Co se mi líbí si nechám, zbytek prodám a má moc roste“
Adam sice ve snu hlavou přikývl, ale když se ráno vzbudil, jen nad tím mávl rukou. „To byl ale divný animák,“ pomyslel si a šel na snídani.
Kapitola 4: Velké porubské mizení
Byla sobota. Maminka připravila luxusní snídani, přesně to, co má Adam nejraději. Adam všechno bleskově slupl, vyskočil od stolu a tradá – už uháněl do pokoje. Talíř a hrnek samozřejmě nechal na stole. Myčka zívala prázdnotou.
V tom okamžiku začal neviditelný mechanismus krále Nepořádníka pracovat. Lup! Hrnek i talíř ze stolu záhadně zmizely.
Adam o tom neměl ani tušení. V pokoji si vytáhl oblíbeného plastového robota a stavebnici. Když ho to přestalo bavit, nechal je ležet na zemi a otočil se k posteli. V tu chvíli – Lup! Neustlaná peřina se vypařila do čistého vzduchu. Adam si toho v zápalu hry nevšiml, protože už seděl u počítače a hrál svou oblíbenou hru, kde pracně stavěl obrovský digitální dům.
Jenže pak se stala věc, která odporovala všem zákonům programování. Dům, který ve hře stavěl, najednou celý zmizel. Monitor blikl.
„Co to je za bug?“ zamračil se Adam a zkusil spustit novou hru.
Mezitím za jeho zády probíhala tichá čistka:
Robot a stavebnice? Pryč.
Oblečení ledabyle pohozené na židli? V trapu.
3D model velkého bosse, na který byl tak pyšný? Zmizel.
Koloběžka odhozená v koutě? Odsvišťela do neznáma.
Adam najednou ucítil podivný chlad a intenzivní pocit, že v pokoji něco nehraje. Pomalu se otočil na židli. Pokoj byl… prázdný. Zbyl jen stůl a židle. V návalu vzteku a bezmoci shodil ze stolu školní sešit. Jenže sotva se sešit dotkl země, Lup! I ten byl pryč.
To už Adam nevydržel. S hlasitým brekem utíkal do kuchyně za maminkou. Jenže než stihl doběhnout, král Nepořádník dokončil práci. Z pokoje zmizely poslední knížky, poličky a nakonec i samotný počítač.
Kapitola 5: Týden v režimu „Vzorný občan“
„Mami! Mami! Mně všechno zmizelo! Hračky, počítač, peřina, všechno je pryč!“ plakal Adam a věšel se mamince na zástěru.
Maminka ho objala, hladila ho po vlasech, ale v očích měla smutek. Hned zavolala své kamarádce, co teď mají dělat, aby král Nepořádník věci vrátil. Telefonát byl krátký a verdikt neúprosný.
„Adámku,“ řekla maminka vážně, „kamarádka říkala, že král Nepořádník věci vrátí jen tehdy, když ukážeš, že umíš sekat dobrotu. Musíš dokázat, že si svých věcí vážíš a umíš se o ně starat. Pokud ne, zůstanou v jeho království navždy.“
Jéje, to bylo ouvej! Nastal nejtěžší týden v Adamově sedmiletém životě. Ale jak se říká v našem seriálu: krizové situace rodí hrdiny.
Adam se pustil do práce s nevídanou energií:
Boty v předsíni stály seřazené jako vojáci na přehlídce.
Těch pár triček, co mu zbylo, bylo ve skříni složeno podle pravítka.
Zbytek hraček měl své přesné, uklizené místo.
Vzal do ruky prachovku a úhledně utřel prach, až se police leskly.
A co víc – sám od sebe začal pomáhat mamince s celkovým úklidem bytu a odnášením nádobí do myčky.
Kapitola 6: Návrat do normálu
Týden utekl jako voda v Ostravici. V noci na sobotu se fialová mlha objevila znovu. Král Nepořádník stál uprostřed vzorně uklizeného, byť prázdného pokoje.
„No ne,“ pokýval král uznale hlavou a jeho koruna ze lžiček jemně zacinkala. „Když vidím, jak krásně ses naučil uklízet, s radostí ti všechno vrátím. Ale pamatuj si, Adame: tohle musíš dělat pořád. Jakmile uvidím na zemi jedinou pohozenou ponožku nebo hrnek na stole, moji pomocníci jsou zpátky. Platí?“
„Platí!“ vyhrkl Adam ze spaní.
Ráno se probudil, vyskočil z postele a… nevěřil vlastním očím, vše vráceno jak to viděl v noci. Počítač byl na stole, robot se stavebnicí v poličce, 3D model bosse na svém místě a peřina byla sice rozházená, ale byla tam!
Adam se šťastně usmál, popadl peřinu a poprvé v životě ji sám, úhledně a dokonale ustlal. Protože v Porubě sice možná nežijí návštěvníci z budoucnosti, ale jedno velké kouzlo se tu právě teď podařilo.
A co vy, milé děti? Máte dneska uklizeno, nebo máme poslat králi Nepořádníkovi vaši adresu? On už ji ale zná, sleduje z povzdálí všechny děti, co si po sobě neuklízí.
Zvoní zvonec a sobotnímu úklidu je konec.
Otázky :
Tak co děti, uklízíte si po sobě? A víte jak se vyvolává král Nepořádník? To ani nemůžete, ale rodiče to ví. A víte jak král Nepořádník přišel k bohatství?
Omalovánky :
Stáhni, vytiskni, vybarvuj.
