To bylo ještě za dob, kdy město Hradec Králové vedl jako primas – rozuměj starosta – pan Martin Cejp z Peclinovce, dávno v roce patnáct set osmdesát. To vám byl muž! Kdyby tehdy existovaly metály za zásluhy o stavbu silnic a hradeb a všeho možného jinačího, pan Cejp by je dostal a cinkal by jako postroj kočárových koní. Tolik toho pro Hradec Králové učinil.
Inu, Hradec té doby, to nebylo jen tak nějaké hnízdo. Představte si město jako louskáček na ořechy – pevné, kamenné, obehnané dvojitým věncem hradeb, mezi nimiž tekly řeky Labe a Orlice jako dvě stříbrné tkaničky. Kdo chtěl dovnitř, musel projít mýtem, kde strážní koukali tak přísně, jako by jim zrovna uletěly včely. Uprostřed toho všeho se k nebi tyčil rozestavěný dóm svatého Ducha, tehdy ještě bez té slavné Bílé věže, která teprve začínala vystrkovat růžky nad střechy měšťanských domů s vysokými štíty a podloubími, kde to vonělo kořením, pivem a čerstvým chlebem. Ulice byly dlážděné kočičími hlavami – a ty hlavy byly tak velké a hrbolaté, že když jel po nich vůz, panu primasovi poskakovaly i myšlenky v hlavě.
A v tomhle renesančním hemžení, mezi kupci, řezníky a pány v nablýskaných kloboucích, žila malá holčička. Kateřina jí říkali.
Kateřina byla stvoření drobné, ale měla dar, který se do žádné truhly neschová. Uměla zpívat. Ale jak! To nebyl takový ten obyčejný zpěv, co lidé provozují v krčmě po třetím mázu piva, ani to nebylo žádné upejpavé kostelní šveholení. Když Kateřina otevřela pusu, znělo to, jako když jarní tání čistí potoky, jako když slunce poprvé svítí do pavučin na půdě. Byl to hlas čistý, hřejivý a tak nějak… lidský.
A brzy se přišlo na to, že ten její hlásek má podivuhodnou moc.
Když totiž člověka bolelo na duši – a vězte, že v roce 1580 lidi bolelo na duši úplně stejně jako dneska, jen tomu říkali melancholie nebo těžká krev – stačilo, aby Kateřina zazpívala pár tónů, a splín byl ten tam.
Jak Kateřina léčila špitály
Slovo dalo slovo, lidi si to pošeptali u studny na náměstí, a netrvalo dlouho, začali si Kateřinu zvát do městských špitálů a nemocnic. Tehdejší špitál, to vám nebyl žádný moderní dům s bílými kachličkami a vůní čistoty. Bylo tam šero, teskno a občas tam na člověka padala taková deka, že by se v ní mohl celý zamotat.
Pan primas Cejp, protože to byl muž osvícený a pro městské blaho by se i s čertem vsadil, nechal Kateřině ušít hezké šaty a říkal: „Běž, děvče, a potěš ty chudáky, na které už doktoři s těmi svými mastmi a pijavicemi nestačí. Dobře ti pak zaplatím“
A Kateřina šla. Sedla si na pelest k nemocnému, co měl oči upřené do stropu a v hlavě černou noc, a začala zpívat. Zpívala o lesích kolem Hradce, o tom, jak slunce zapadá za obzor, nebo jen takové obyčejné písničky, co si ženské zpívaly u mandlu.
A dělaly se divy!
Starý ponocný, co už tři týdny nepromluvil slovo a jenom koukal do zdi, se najednou usmál a požádal o kousek sýra. Městský písař, kterému z té věčné latiny a počítání daní přeskočilo v kuličce, přestal křičet na neviditelné duchy a usnul jako dudek. Nemocné děti přestaly plakat a chytaly se jí za ruku, jako by ten její hlas byl provázek, co je táhne zpátky do světa živých.
Ona zkrátka rozdávala radost po hrstech, jako když se hází hrách holubům. Nekoukala na to, jestli je někdo bohatý měšťan, nebo chudák z podhradí. Zpívala všem a ta jejich ztýraná, polámaná nitra se pod vlivem té melodie začala narovnávat.
Čas oponou trhnul, pan primas Cejp už dávno odpočívá v pokoji, Hradec Králové se změnil k nepoznání a Bílá věž už stojí v celé své kráse. Ale ta pravda, na kterou tehdy v tom roce 1580 přišli, ta platí pořád.
Protože léčit člověka, to není jenom o tom namíchat správný lektvar z bylinek, zašít ránu nebo dát dlahu na zlomenou kost. To je sice řemeslo chvályhodné a doktoři si zaslouží obrovskou úctu a dobré slovo. Jenže člověk, vidíte, to není jenom maso a kosti. Člověk má uvnitř ještě takový ten složitý strojek, kterému se říká duše. A když se poláme ta, medicína v apatyce často chybí. Pak je potřeba nasadit lék nejsilnější – vlídnost, pohlazení a třeba právě ten krásný, čistý zpěv.
A to už ti moudří konšelé v Hradci věděli před mnoha a mnoha lety. Že zdravé tělo bez zdravé a veselé mysli je jako hodinky bez pera nebo baterky – sice pěkné na pohled, ale čas vám neukážou.
Otázky nejen pro děti
Víte jaké dvě řeky najdeme v Hradci Králové?
Jestlipak víte, co v dnešní řeči znamenalo být primas města?
A vzpomenete si na jméno toho šikovného primase? Byl to Martin Cejp z Peclinovce a nebo Jan Campanus Vodňanský?
Kateřina ráda zpívala a byla z Hradce. Znáte vy nějakou písničku o Hradci?
Omalovánky :
Stáhni, vytiskni a vybarvi…..
