Byl jednou jeden kopec, a pod tím kopcem se rozkládalo krásné město Jablonec nad Nisou. Lidé v něm žili spokojeně, děti si rády hrály venku, ale čas od času se nad městem stalo něco tuze zvláštního. Sluníčko najednou dostalo strach, schovalo se za obzor a na obloze se začaly dít věci!
To totiž nebyla jen tak nějaká obyčejná změna počasí. To se nahoře v oblacích scházela parta pěti velkých neposedů a kamarádů, kteří si Jablonec vybrali jako své nejoblíbenější místo pro pořádání divokých večírků. A kdo že na tyhle oslavy chodil? Představte si tu veselou chásku: Pršník, Mrakomor, Sněhopust, Mlháč a Bleskomet!
Jakmile se tihle ostří chlapíci sešli, nebe nad Jabloncem se proměnilo v jedno velké mokré a studené hřiště. A věřte nebo nevěřte, o zábavu měli postaráno hlavně oni, zatímco lidé dole se museli běžet schovat a vařit si horký čaj.
Seznamte se s rarášky z oblak
Každý z nich měl na večírku svou oblíbenou hru a nosil s sebou speciální hračky:
Mrakomor byl ze všech největší. Byl to takový obrovský, huňatý tlouštík, který měl na starosti „zatemnění“. Jakmile dorazil na večírek jako první, začal z kapes vytahovat obří šedivé peřiny. „Tak, a teď nás nikdo neuvidí!“ smál se a rozprostřel peřiny po celém nebi. Jablonečané dole pod ním si v tu ránu povzdychli: „Ach jo, už je zase zataženo.“
Mlháč byl tichý skřítek, který nosil dlouhý, bílý závoj utkaný z vodní páry. Na večírku hrozně rád hrál na schovávanou. Rozpustil svůj závoj a foukl ho dolů do ulic. Během chvilky nebylo vidět z jednoho konce jabloneckého jara na druhý. Auta musela rozsvítit mlhovky a dospělí říkali: „Tedy, dneska je mlha, že by se dala krájet!“ Mlháč se tomu v duchu chichotal, protože schoval i celou přehradu!
Pršník byl ze všech nejvíc upovídaný a strašně rád tancoval. Měl u pasu miliony malých konviček. Jakmile Mrakomor zatáhl nebe a Mlháč připravil schovávanou, Pršník vyskočil a začal svůj divoký tanec. Dupal do rytmu a z konviček lil vodu na jablonecké střechy. Cink, cák, kap! Někdy jen tak jemně kropil, ale když ho večírek opravdu chytil, otočil největší kohoutek a spustil pořádný liják.
Bleskomet byl rodilý DJ a diskotékový král. Bez něj by to nebyla správná party! Měl u sebe obrovský buben a spoustu blikajících baterek. Když Pršník tancoval, Bleskomet do toho začal řezat: BUM! PRÁSK! To bušil do bubnu, až se okna v Jablonci klepala, a k tomu mačkal tlačítka svých baterek, takže nad městem lítaly klikaté svítící blesky.
Sněhopust byl ze všech nejstudenější, ale měl obrovský smysl pro humor. Nosil velký pytel plný ledové tříště a bílých polštářů. Když dostal slovo on, začal polštáře párat a peříčka – tedy sněhové vločky – foukal dolů na zem. Někdy se spojil s Pršníkem a schválně házeli dolů ledové kroupy, které bubnovaly lidem do parapetů jako malé kuličky na hraní.
Když se tahle pětka pořádně rozparádila, nastal na nebi ten pravý jablonecký mumraj.
„Dívej se, jak trefím tamhletu věž kostela!“ křičel Bleskomet a poslal k zemi jasný klikatý blesk, po kterém hned následovalo hromové BUUUUM!
„To nic není,“ smál se Pršník, „já udělám z jabloneckých ulic potoky!“ a vylil naráz deset největších věder vody.
„A já jim do toho nasypu trochu ledu, ať jim to klouže!“ přidal se Sněhopust a sypal z pytle kroupy a sníh, div se sám nezmrazil.
Mrakomor s Mlháčem pak všechno to divadlo přikryli tmou a šedivou peřinou, takže to vypadalo, že nad Jabloncem nastal opravdový konec světa. Rarášci nahoře skákali po mracích, dělali kotrmelce, stříkali po sobě vodou a strašně se smáli tomu, jaké skvělé divadlo lidem dole hrají.
Když lidé slyšeli to hromobití, viděli ty provazy deště a tmu, věděli, že je zle. Venku panovalo vyloženě psí počasí. Maminky a tatínkové rychle zavírali okna, aby jim Pršník nenapršel do obýváku.
Děti si musely zout botičky, schovat koloběžky a zůstat doma. Ale víte co? Vůbec jim to nevadilo! Udělaly si z toho svůj vlastní, suchý večírek:
Rozsvítily si v pokojíčku lampičky, aby zahnaly Mrakomorova šedivá mračna.
Maminka uvařila teplý čaj s medem, který krásně voněl a hřál do bříška.
Společně s rodiči nebo sami vytáhli deskové hry, stavěli si z lega obří hrady, nebo si zalezli pod deku a četli si pohádky.
Když Bleskomet venku pořádně práskl do bubnu, děti se sice trochu přitulily k mamince, ale pak se smály: „Jé, ten Bleskomet ale dneska zase řádí!“
Každý večírek ale jednou končí. I tihle nebeští uličníci se po několika hodinách (a někdy i dnech, když měli velkou výdrž) unavili.
Pršníkovi došla ve stříkačkách voda, Bleskomet si vybil baterky a bolely ho ruce od bubnování, Sněhopust spotřeboval všechno peří z polštářů, Mlháč ztratil závoj a Mrakomor byl tak líný, že se svalil někam za hory a tvrdě usnul.
Jakmile se unavená parta rozutekla do svých postýlek, na nebe opatrně vykouklo sluníčko. Rozprostřelo své teplé paprsky nad celým Jabloncem, vysušilo kaluže, rozehnalo zbytky mlhy a zanechalo na obloze nádhernou, barevnou duhu – to jako pozdrav od rarášků, že už je po všem.
Děti mohly konečně obout holínky, vyběhnout ven a vesele skákat do kaluží, které jim tam Pršník s takovou láskou nechal. A nahoře v pelíšku? Tam už spala pětice kamarádů a zdálo se jim o tom, jaký skvělý večírek zase příště nad Jabloncem uspořádají!
Tak co děti, víte kolik je těch zlobivých kamarádů, co se schází nad Jabloncem? A Pamatujete si aspoň jedno jméno? A víte, co dělají?
Vybarvujte (stáhněte, vytiskněte) :
