V jedné vesnici kousek za Prahou, v Horoměřicích, žil zahradník jménem Matěj Čundr. Měl ruce od hlíny, klobouk věčně nakřivo a zahradu tak krásnou, že se lidé zastavovali u plotu jen proto, aby si přivoněli k růžím a bylinkám.
Hned vedle něj bydlela paní Alena Vašátová. Byla to starší, usměvavá sousedka s laskavýma očima a bílou zástěrou, na které vždycky ulpělo trochu mouky. Každé ráno, ještě než kohout pořádně zakokrhal, rozdělala pec a zadělala na svůj kváskový chléb.
A to nebyl ledajaký chléb.
Když se pekl, vůně se nesla přes celou vesnici, přes pole i cesty, a prý ji někdy zavál vítr až do Praha. Lidé si o tom chlebu vyprávěli na trzích i v hospodách.
„To je ten horoměřický?“ ptali se kupci.
„Od paní Vašátové?“ šeptali cestující.
A tak se stalo, že pro chleba začali jezdit lidé až z Prahy. Někteří přijeli povozy, jiní na kolech a jeden pán prý dokonce šel pěšky jen proto, aby dostal ještě teplý krajíc se zlatavou kůrkou.
Paní Vašátová však nebyla lakomá. Kdepak.
Každému, kdo ji poprosil, ochotně dala recept. Pečlivě vysvětlila, jak se krmí kvásek, jak se těsto překládá a jak má správně znít bochník po poklepání.
Jenže ať lidé dělali cokoli, jejich chleby nikdy nechutnaly stejně.
Některý byl moc těžký.
Jiný kyselý.
Další měl tvrdou kůrku jako podrážka.
„Čím to jen je?“ divili se.
A starý Matěj Čundr se vždycky pousmál přes svůj knír:
„Protože paní Vašátová nepeče jen z mouky. Ona peče ze srdce.“
Léta plynula a do Horoměřic jednou přišla mladá dívka jménem Andulka. Měla zrzavé copy, tváře od mouky a oči plné nadšení. Když poprvé ucítila vůni chleba od paní Vašátové, zastavila se u její branky jako očarovaná.
„Panímámo,“ řekla nesměle, „naučíte mě péct takový chleba?“
Paní Vašátová se na ni podívala a hned poznala, že tahle dívka se neptá kvůli slávě ani penězům.
Ptá se z lásky k pečení.
A tak Andulku učila.
Učila ji poslouchat těsto.
Učila ji čekat, až kvásek dozraje.
Učila ji, že chléb se nesmí uspěchat, stejně jako jaro nepřijde v zimě.
Andulka vstávala brzy ráno, nosila dříví k peci a celé hodiny seděla u těsta, jako by to byl živý tvor.
A po čase se stal malý zázrak.
Její chleba začal vonět skoro stejně krásně jako ten od paní Vašátové.
Když pak Andulka dospěla, zamiloval se do ní veselý kočí Malásek. Měl silné koně, dobré srdce a smích, který byl slyšet přes půl návsi. Vzali se při letním slunci a brzy se odstěhovali do Dejvice.
Tam kočí Malásek vozil lidi i zboží po pražských ulicích a Andulka zatím každé ráno pekla svůj kváskový chléb podle horoměřického umění.
Vůně se linula z jejich domu až ke stájím a dílnám. Kočí, řemeslníci i úředníci se sbíhali o polední pauze a říkali:
„Takový chleba jsme ještě nejedli!“
A Malásek se pyšně smál:
„To je chleba z Horoměřic. Přesně takový pekla paní Vašátová.“
A i když čas běžel dál a staré pece dávno vychladly, mezi lidmi se ještě dlouho vyprávělo, že tajemství nejlepšího chleba není ani v mouce, ani v kvásku.
Ale v laskavých rukou a trpělivém srdci toho, kdo ho peče.
A co si tak stáhnout, vytisknout a vybarvit obrázky?
