Na samém kraji Šumavy, tam, kde se lesy sklánějí k mlhám a vítr umí mluvit tak tiše, že mu rozumějí jen sovy a staří dřevorubci, leží malá horská osada jménem Hojsova Stráž. A právě tam, mezi balvany porostlými mechem a pod kořeny jedné staré jedle, bydlel a bydlí maličký skřítek jménem Větvička.
Nebyl větší než pořádný hříbek a nosil kabát z borůvkových listů. Vousy měl šedivé jako ranní mlha a oči zelené, že by se v nich mohl ztratit i mladý zajíc. Ale hlavně — Větvička nebyl obyčejný skřítek. On totiž vařil lektvary.
Ne takové ty čáry-máry pro princezny a draky, kde všechno bouchá a kouří. Kdepak. Větvička vařil veselé lektvary na uzdravení.
A vařil je vždycky jen tehdy, když bylo sychravo.
Když se po stráních válela mlha jako stará peřina. Když déšť bubnoval do šišek a turisté seděli doma u kamen. Když se cesta k Pancíři ztratila v mracích a les najednou ztichl tak, že bylo slyšet, jak kapka padá z jehličí na kapradí.
To tehdy Větvička otevřel malá dvířka pod jedlí.
Uvnitř měl svůj kotlík.
Nebyl zlatý ani kouzelný. Byl celý očouzený, trochu nakřivo a při míchání pokaždé legračně pískal. Ale v tom kotlíku vznikaly věci, jaké svět neviděl.
Jednou tam bublal lektvar proti smutku pro jezevce, který si zabouchl noru.
Jindy vařil sirup pro srnku, co si při útěku před bouřkou natáhla nožku.
A jednou dokonce dělal kapky pro starého výra, kterého bolelo v krku z přílišného houkání na měsíc.
„To máš z povolání,“ mudroval Větvička a míchal do kotlíku med z lesních malin. „Kdo moc houká, musí taky někdy mlčet.“
A protože každý správný lektvar potřebuje něco zvláštního, přidával skřítek podivné přísady.
Tři kapky rosy z pavoučí sítě.
Špetku vůně z mokrého mechu.
Sedm borůvek, ale jen těch, co rostou ve stínu.
A nakonec vždycky jednu veselou myšlenku.
Bez ní by totiž žádný léčivý lektvar nefungoval.
To je důležitá věc, děti.
I dospělí někdy zapomenou, že člověk — a stejně tak srnka nebo ježek — se neléčí jen bylinkami. Trochu uzdravení dělá i smích. A naděje. A pocit, že na vás někdo myslí.
To Větvička věděl dávno.
Jednoho podzimního večera přišla ale do hor taková tma, jakou Šumava dlouho nepamatovala. Mraky seděly nízko, vítr lomcoval smrky a po cestách nechodila ani noha.
Skřítek právě míchal lektvar proti zimnici pro malého liščího kluka, když tu uslyšel slabé zaklepání.
Ťuk.
Ťuk ťuk.
Otevřel.
Přede dveřmi stál promočený vlček.
Ne velký a strašný. Jen hubené, zmoklé vlče s poraněnou tlapkou a očima plnými strachu.
„Já… já vím, že se nás všichni bojí,“ zašeptal. „Ale bolí to.“
Větvička si sundal brýle z kapradinových vláken a chvíli si vlče prohlížel.
Pak pravil:
„No ovšem že to bolí. Od toho jsou bolesti. Kdyby nebolely, byla by to třeba marmeláda.“
A pustil vlče dál.
Celou noc vařil.
Do kotlíku přidal jitrocel, trochu jalovce a maličký kousek měsíčního světla, které se zachytilo na okně mezi kapkami deště.
Když bylo hotovo, podal vlčeti hrnek.
„Je hořký,“ upozornil.
„A pomůže?“
„To bývá u správných věcí často totéž.“
Vlče lektvar vypilo a za chvíli usnulo u kamen.
A když se ráno nad Hojsovou Stráží roztrhala mlha a první slunce posvítilo na mokré stráně, vyběhlo vlče ven zdravé jako buk.
Od té doby se po celé Šumavě šeptalo, že když je největší tma, když prší a člověk má pocit, že svět je studený a smutný, někde pod starou jedlí stále svítí malé okénko.
A za ním stojí skřítek Větvička.
Míchá svůj očouzený kotlík, pobrukuje si staré písničky a vaří veselé lektvary pro všechny, kdo potřebují trochu uzdravit.
Protože svět, děti, není zachráněný silou.
Svět drží pohromadě hlavně ti maličcí, o kterých skoro nikdo neví.