Tak se pohodlně posaďte, špuntové, vyčistěte si uši a poslouchejte, protože vám budu vyprávět o jednom opeřenci, který měl v hlavě víc rozumu, než se do jedné ptačí hlavy vejde.
Byl to havran. Ale ne ledajakej. Jmenoval se Radhost a byl to takovej ten typ, co všechno ví, všude byl a od všeho má klíče – v tomhle případě spíš klíče k dějepisu a místopisu. V Sušici, kde se narodil, už ho měli plný zuby. No považte, vy si chcete v klidu sníst kousek loupáku a on vám do toho začne krákat, že se tu kdysi sušilo zlato a že nějakej pan kardinál z Lamberku si tu v roce 1707 koupil hrad Rabí. To se pak člověku i ten loupák v krku zasekne. Koho to zajímá, no že jo?
A tak si Radhost sbalil svých pět švestek a řekl si: „Tady mi pšenka nekvete, poletím tam, kde si váží pořádnýho vzdělání.“ A doplachtil až do Dražovic.
Domeček na věži
V Dražovicích stojí taková krásná, kulaťoučká kaplička svatého Václava. Vypadá, jako by ji stavěli podle nějakýho trpajzlíka. Má špičatou stříšku a nahoře zvon, co pamatuje ještě vaše pra-pra-pra-babičky, protože se tam houpe už od roku 1764. Radhost si řekl: „To je ono! Tady budu bydlet, tady budu mít rozhled.“
Usadil se na té stříšce a sotva děti ráno vykoukly z peřin, už to jelo:
„Dobré jitro, mládeži! Koukejte mazat do školy, ale nejdřív vězte, že vaše vesnice je tu už od roku 1356! To tu vládli páni z Dražovic, žádní béčka, ale poctiví rytíři! A tamhle nad Nezdickým potokem, jak si hrajete na schovávanou, tam stávala opravdická gotická tvrz s hradbami a příkopem!“
Havraní svačinky
Když dostal náš pan profesor Havran žízeň, neletěl do hospody, to ne. Elegantně se snesl k Podhrázskému rybníku nebo na Chobot, aby si smočil zobáček v čisté vodě. A když mu zakručelo v břiše, udělal si výlet k Vápennému vrchu. Cestou si pro sebe mumlal: „Tady kdysi chtěli těžit uran, ale příroda byla chytřejší, nedala se!“
O pánech, co měli smůlu i kliku
Radhost dětem vyprávěl příběhy, až se jim tajil dech. Třeba o panu Janu Šťastném, který měl sice jméno Šťastný, ale v roce 1556 měl hroznou smůlu, protože se utopil.
Nebo o panu Kocovi, který byl takový šibal, že i když byla velikánská válka, on dostal od císaře „pardon“ a mohl se vrátit do své tvrze. „Sice mu ji trochu pobořili,“ krákal havran, „ale on si ji zase opravil, protože dražovický člověk se jen tak něčeho nezalekne!“
Jak šel čas a chalupy zůstaly
„A podívejte se na ty vaše domečky,“ volal Radhost ze stříšky. „Víte, že se jim říká ‚po chalupě‘ už stovky let? U Dušků, U Votavů… to nejsou jen jména, to je historie, co má kořeny hluboko v zemi jako ten nejstarší dub.“
Vyprávěl jim, jak se dřív ve dvoře sušil len, jak v chlívku dupali koně a voli a jak se všichni sousedé nakonec složili, aby si tu panskou půdu koupili pro sebe a mohli na ní hospodařit. „To je ta pospolitost, milánkové,“ říkal havran a moudře při tom pokyvoval hlavou. „To znamená, že jeden táhne za druhýho a všichni táhnou za Dražovice.“
A tak tam žije dodnes…
Nakonec se Radhost v Dražovicích tak zabydlel, že už ho nikdo nevyháněl. Děti mu občas na zídku u kapličky položily kousek buchty a on jim za odměnu vyprávěl o starých mlýnech, co klapaly u potoka, a o pěti krásných křížcích, co hlídají cesty kolem vsi. Ale vy už mu tam buchty nedávejte, má jich dost.
Takže až jednou půjdete kolem dražovické kapličky a uslyšíte tam nahoře hlasité Krááá!, pořádně poslouchejte. Možná se dozvíte, kdo tu bydlel před pěti sty lety, nebo vám Radhost prozradí, co bude dneska k obědu nebo kolik žížal a bažantů je V Tušově. Protože historie i současnost, milé děti, ta není jen v knížkách, ta lítá nad námi a občas má i peří.
Byla to ale vypečená historie, co? Tak a teď šup na kutě!
Věděli byste, který z těch dražovických rybníků je podle Radhosta nejlepší na koupání, nebo vás víc zajímá ta stará rytířská tvrz?
Stáhněte si omalovánky, vytiskněte a vybarvujte :
