Kdysi dávno, když se nad Jeseníky každé ráno válela mlha jako rozlité mléko a v úzkých uličkách Šumperka voněl len a mokré dřevo, žila v malém domku u řeky dívka jménem Drahuška.
Nebyla princezna. Neměla ani hedvábné šaty, ani zlaté střevíčky. Nosila zástěru po mamince a ruce měla od nití tak popíchané, že by si je člověk spletl s jahodami.
Její tatínek býval tkalec. Uměl vyrábět nádherný trip — trip je druh měkké lesklé látky, která se vyvážela až do dalekých měst. Šumperk byl tehdy široko daleko slavný právě díky tripu, sametu a plátnu. Místní řemeslníci si své tajemství střežili jako poklad a říkalo se, že žádná látka v celé monarchii není jemnější než ta šumperská.
Jenže jednoho roku přišla bída.
Tatínek onemocněl, stavy utichly a doma zůstalo jen pár klubek příze, staré nůžky a dřevěná jehla po babičce.
„Drahuško,“ povzdechla si maminka, „budeme rádi, když přežijeme zimu.“
Ale Drahuška nebyla děvče, které by jen sedělo a plakalo.
Každý večer chodila potají do dílen za mistry tkalci. Sedávala v koutě, pozorovala jejich ruce a učila se:
jak vést nit,
jak hladit samet proti světlu,
jak stříhat trip tak, aby se leskl jako kočičí srst.
A protože měla oči bystré a prsty lehké jako peříčko, brzy uměla šít lépe než leckterý mistr.
Jednoho dne dostala zvláštní nápad.
Do tmavě modrého tripu vyšila stříbrnou nití celé šumperské náměstí:
věž,
kašnu,
domy s podloubím,
a dokonce i holuby na střeše radnice.
Když látku rozprostřela na trhu, lidé se zastavovali v němém úžasu.
„To není šití,“ vydechla jedna měšťanka. „To je kouzlo!“
Zpráva o šikovné Drahušce se šířila rychleji než horský vítr. Přes obchodníky s plátnem doputovala až do Vídně, kde císařský dvůr hledal nejlepší vyšívačky a švadleny v celé monarchii.
A tak jednou ráno přijel ke skromnému domku zlatý kočár.
„Je tu panna Drahuška ze Šumperka?“ zeptal se posel.
Maminka málem omdlela.
Ve Vídni bylo všechno obrovské:
paláce,
lustry,
zrcadla,
a dámy, které nosily sukně široké jako selské vozy.
Jenže Drahuška se nezalekla.
Vzala do ruky jehlu a během několika týdnů vyšila pro arcivévodkyni plesové šaty z šumperského tripu tak nádherné, že se o nich mluvilo po celé monarchii. Samet se třpytil jako noční obloha a manšestrové lemy byly jemné jako mech.
Brzy si její práci žádali vévodové, hraběnky a dokonce i samotná císařovna.
Drahuška zbohatla.
Měla truhly plné mincí, hedvábné šaty a služebnictvo, které jí každé ráno nosilo čokoládu do postele.
Jenže pokaždé když otevřela okno svého vídeňského pokoje, ucítila místo horského vzduchu Jeseníků jen kouř a prach velkoměsta.
A to se jí vždycky zastesklo po Šumperku.
Po řece.
Po tkalcovských stavech.
Po vůni lnu i po hodných šumperských lidech.
A tak se vrátila domů.
Lidé ji nejdřív skoro nepoznali. Přijela v nádherném kočáře, ale sotva vystoupila, objala první starou sousedku, jako by nikdy neodjela.
Pak udělala něco, o čem se ve městě vypráví dodnes.
Za své peníze otevřela velikou dílnu, kde učila chudé dívky šít, tkát a vyšívat. Kupovala vdovám len, sirotkům boty a v zimě rozdávala polévku každému, kdo zaklepal na dveře.
A protože byla veselá a nikdy nikoho neodmítla, začali jí lidé říkat:
„Drahuška se zlatou jehlou.“
Vypráví se, že kdykoli někdo v Šumperku ušil něco opravdu krásného, usmála se prý Drahuška někde tam nahoře v nebi a šeptla:
„Jen pěkně steh za stehem. Štěstí se také musí poctivě vyšít.“
A od těch časů prý mají šumperští řemeslníci tak šikovné ruce.