Ve staré ulici Pod Hrází ve městě Svitavy stál malý domek s modrými okenicemi a zahradou plnou bylinek. V tom domku bydlel pan Janků — tichý hodinář, který uměl spravit snad úplně všechno. Staré kukačky, věžní hodiny i kapesní strojky po pradědečcích.
Lidé si ale šeptali, že pan Janků umí ještě něco navíc.
Prý rozumí řeči ptáků.
Nikdo nevěděl, jestli je to pravda, protože pan Janků byl skromný člověk. Jen občas bylo možné zahlédnout, jak si na jeho plot sedají kosové, vrabci i kavky a něco mu důležitě štěbetají, zatímco on jen přikyvuje.
Jeho největším přítelem byl nádherný papoušek ara jménem Baltazar. Měl peří modré jako večerní obloha a žluté jako letní slunce. Oči mu svítily chytrostí a hlas měl silnější než kostelní zvon.
Baltazar se nenaučil mluvit jen tak ledajaká slova.
Každý večer totiž sedával v dílně, poslouchal tikání hodin a vyprávění pana Janků. A protože v hodinářství plyne čas trochu jinak než jinde, začal papoušek rozumět i věcem, které běžní lidé neslyší — šepotu starých domů, vzdechům věžních hodin a tajemství ukrytým pod střechami města.
Jednoho větrného rána však zůstalo okno dílny pootevřené.
A Baltazar ucítil něco zvláštního.
Z věží starých svitavských domů totiž zaznělo tiché volání.
Tik… tak… tik… tak…
Jako by ho samotné město zvalo vzhůru.
Papoušek roztáhl obrovská křídla a vzlétl nad střechy Svitav.
Pan Janků vyběhl ven.
„Baltazare!“
Ale ara už kroužil nad náměstím a jeho peří se třpytilo v ranním slunci jako kouzelný drahokam.
Nejdřív dosedl na věž kostela Navštívení Panny Marie. Chvíli poslouchal staré zvony… a pak mocným hlasem zakřičel:
„Dobré ráno, Svitavy! Čas vstávat!“
Zvuk se rozletěl po celém městě.
Pekaři vykoukli z oken, děti se smály cestou do školy a holubi vyplašeně vzlétli z náměstí.
Jenže Baltazar nechtěl zpátky.
Každou noc totiž slyšel z věží podivné šeptání starých hodin, které vyprávěly příběhy města — o kupcích pod podloubím, o dávných trzích i o tajných chodbách pod radnicí.
A tak létal od jedné památky ke druhé.
Jednou seděl na Staré radnici a volal:
„Neztraťte svůj čas!“
Podruhé na Ottendorferově domě:
„Každá kniha skrývá kouzlo!“
A někdy, když měsíc svítil nad městem, prý z věží zaznělo i:
„Kdo naslouchá hodinám, nikdy nebude sám.“
Celé město žilo papouščím dobrodružstvím.
Městská policie chodila s dalekohledy po náměstí, hasiči natahovali dlouhé žebříky a pan Janků večer co večer obcházel staré věže a tiše Baltazara prosil:
„Vrať se domů.“
Jenže kouzelný papoušek vždycky zmizel dřív, než ho kdokoli chytil.
Až sedmé noci přišla nad Svitavy veliká bouřka.
Vítr hučel mezi střechami a staré hodiny na radnici se náhle zastavily.
Tikot utichl.
Celé město jako by na okamžik zadrželo dech.
A právě tehdy Baltazar pochopil něco důležitého.
Všechny ty věže, zvony a hodiny sice uměly vyprávět krásné příběhy… ale žádný z nich nebyl tak hřejivý jako domov.
Papoušek proto prolétl deštěm až do ulice Pod Hrází.
Pan Janků seděl v dílně u lampy a smutně hleděl na zastavené hodiny.
Baltazar mu tiše přistál na rameni.
A úplně poprvé neřekl nic veselého ani legračního.
Jen zašeptal:
„Doma čas tiká nejkrásněji.“
Pan Janků se usmál, pohladil ho po peří a v tu chvíli se všechny hodiny ve městě znovu rozeběhly.
Tik… tak… tik… tak…
A od těch časů se ve Svitavy vypráví, že když člověk večer ztichne a zaposlouchá se do věžních hodin, může mezi jejich tikáním zaslechnout i vzdálený papouškův hlas.
A pohádka má i své poučení:
Kdo hledá kouzla jen daleko ve světě, často přehlédne to největší — domov, přátele a čas, který s nimi může prožít.
Nezapomeňte si stáhnout, vytisknout a vybarvit obrázek :
