Byl tajuplný rok třpytivého léta 1348, kdy se v hlubokých křivoklátských lesích ozvalo rázné tlučení seker a skřípění pil. Sám moudrý král a císař Karel IV. se totiž rozhodl, že na strmé skále nad řekou Berounkou nechá vyrůst pevný a hrdý hrad Karlštejn, který měl strážit ty nejvzácnější klenoty království.
Z dalekých krajů se sem tehdy stahovali zruční mistři a mezi nimi i dobrotivý řemeslník Václav. Měl šikovné ruce, upřímné oči a s sebou milovanou ženušku a čtyři malé, věčně štěbetající dětičky. Jenomže když Václav dorazil na místo, na samotném hradě už pro něj práce nezbyla. Kamenů i zedníků tam bylo jako máku. Václav ale nemeškal. Ohrnul si rukávy a sešel dolů do údolí, do malebné vesničky Budňany, která se krčila přímo pod budoucí hradní nádherou. Tam pomáhal tesařům, zedníkům a lesním dělníkům stavět voňavé dřevěné chaloupky pro všechny ty, kdo na stavbě pracovali.
Čas však plynul jako voda v řece a jednoho dne se stalo, že dřevěné domky v Budňanech byly hotové. Práce utichla, sluníčko pálilo do prázdných kapes a chudý Václav si unaveně podepřel bradu. Kolem hradu i ve vsi se hemžily spousty lidí, jídla bylo pomálu a on musel uživit čtyři hladové krky svých dětí a svou drahou ženu.
„Co si jen počneme?“ vzdychl si Václav a vydal se za vesnici, do míst, kterým lidé říkali Na Skalkách. Doufal, že v lese nasbírá aspoň trochu suchého dříví na oheň a možná najde i nějaké lesní jahody nebo hříbky k večeři.
Jak tak kráčel kolem lesního rybníka Poučník, jehož hladina se leskla jako tmavé zrcadlo, zaslechl podivné, úpostlivé naříkání. Popošel blíž rákosím a co jeho oči nespatřily! V husté, černé bažině na kraji rybníka vězely tři sněhobílé ovečky. Zoufale kopýtky ráchaly v bahně a marně se snažily dostat na břeh.
Václav k nim chvátal, seč mu síly stačily. Když však stanul na pevném břehu, stalo se něco prastarého a kouzelného. Ovečky k němu otočily své černé čumáčky a spustily čistou lidskou řečí, jedna přes druhou:
„Bé, bé, zachraň nás, dobrý muži! My tě přece známe! Víme, že jsi Václav, máš doma zlatou ženu a čtyři malé dětičky. Když nám pomůžeš ven z té hrozné, studené bažiny a necháš nás bydlet u sebe, věru dobře se ti odměníme!“
Václav vykulil oči, jako by mu vyrostly na stopkách. Pustil z rukou nasbírané chrastí a chvíli jen překvapeně koukal, zda se mu to nezdá. Pak se ale probral – řemeslník přece ví, co je to čin! Rychle odvázal pevný provaz, který nosil u pasu, udělal na něm smyčku a hodil ji první ovečce.
„Chyť se, ovečko!“ zvolal. Chytré zvířátko se zoubky pevně zakouslo do provazu a Václav, zapřený nohama o kořen staré vrby, vytáhl první ovečku ven. Pak druhou a nakonec i tu třetí. Všechny tři zachráněné ovečky pak v čisté tůňce omyl od černého bláta, až se jejich rouno lesklo jako čerstvě napadaný sníh, a s láskou je odvedl k sobě domů.
Ovečky byly vskutku neobyčejné a moudré. Hned na dvorku Václavovi lidským hlasem poradily, jak ze zbytků dřeva stlouct útulnou malou salaš a bezpečný výběh.
„Když nás budeš chránit před vlky, dobrý Václave,“ šeptala mu nejstarší z nich, „a když slíbíš, že nás nikdy nezabiješ pro maso a kůži, budeme ti pořád dávat to nejlahodnější, slaďoučké mléko. Tvoje děti ho mohou pít, aby byly silné jako hradní zdi, a tvá žena z něj může stloukat ty nejjemnější sýry. A až přijde jaro, darujeme ti svou hřejivou vlnu. Z té si vyrobíš nebo necháš vyrobit pokrývky do postele, na zem, kabáty pro sebe i děti a vše prodávat ostatním“
A jak ovečky slíbily, tak se také stalo. Václav se řídil každou jejich moudrou radou. Brzy se z jejich chaloupky v Budňanech linula vůně čerstvého sýra a tvarohu. Václav začal nosit lahodné mléčné výrobky a nadýchané, teplé deky z ovčí vlny jak řemeslníkům do vsi, tak i udatným rytířům a stavitelům na samotném Karlštejně. Každý chtěl mít kousek toho hřejivého štěstí.
Ovečky se brzy staly součástí rodiny. Večer co večer sedávaly s dětmi u chaloupky, vyprávěly jim pohádky o hvězdách a v celém domě panovala nepopsatelná radost a hojnost. Všichni se měli zkrátka pohádkově dobře.
Jenomže, milé děti, na světě nic netrvá věčně a lidská zvědavost bývá někdy veliká. Netrvalo dlouho a o zázračném řemeslníkovi, který má ty nejbáječnější sýry a vlnu široko daleko, se začalo šuškat i v zámeckých komnatách.
Ale o tom, jak jeden mocný a zvědavý pán přišel k Václavovi na výzvědy, aby zjistil, odkud se to náhlé bohatství vzalo a kde ty podivuhodné mluvící ovečky sehnal… o tom si, moji milí, povyprávíme zase příště. Teď už zavřete očka a nechte si zdát o karlštejnských lesích. Dobrou noc.
Otázky :
Víte, kdy se začal stavět Karlštejn? Víte co dávají ovečky?
Omalovánky (stáhni, vytiskni, vybarvi) :
