Bylo nebylo, před mnoha a mnoha lety stála ve Zlíně jen hrstka chalup a nad nimi nově postavený kostel. Stavba to byla sice krásná, ale vykoupená strašlivým slibem. Když totiž místní stavitelé nemohli pohnout s těžkými kamennými základy, pomohl jim samotný čert. Výměnou za to však požadoval duši prvního nešťastníka, který do hotového chrámu vkročí. Mazaní Zlíňané ale pekelníka obelstili: do dveří jako prvního vehnali starého rohatého kozla, kterému kolem krku uvázali gajdy neboli dudy. Kozel začal divoce mečet, dudy pekelně skřípaly, a vyděšený čert se toho rohatého, hlučícího stvoření tak lekl, že popadl kozla i s gajdami a s řevem vyletěl střechou ven. Od té doby se ve městě žilo vesele, lidé byli na svou chytrost náležitě hrdí a sousedé z okolních vesnic jim s úsměvem neřekli jinak než „Gajdoši“.
Uplynulo sto let a do čertovské školy nastoupil mladý, ambiciózní čert, kterému v pekelném kruhu říkali „Brblal“. Byl to synovec toho starého, podvedeného čerta, a celý život poslouchal strýčkovo fňukání o kozlovi a pískavých pytlích. Brblal se zařekl, že vinu svého rodu napraví a do pekla přivede pořádnou, hrdou lidskou duši.
Jednoho dne se tedy Brblal vynořil u Zlína, tentokrát přímo na rušném náměstí. Lidé se po něm ohlíželi, ale nikdo se nebál – ve Zlíně už čerty brali spíš jako folklor. „Kdo se odváží jít proti mně?!“ zahřměl Brblal. „Chci jednu duši za ten starý podvod! Lidskou duši, ne kozlík s pískadlem, nechci gajdy!“
Z davu vystoupil starý gajdoš, potomek toho, co tenkrát kozla sám nastrojil. Usmál se a povídá: „Duši? To je příliš cenné zboží pekelníku. Ale Zlín už dávno není jen městečko se starým kostelem. Teď jsme město moderních mistrů! Nabídneme ti dohodu, která i peklo překvapí.“
Čert Brblal se uchechtl. „Dohodu? Co mi můžete nabídnout lepšího než duši, pro kterou jsem si přišel a kterou si taky vezmu?“
„Zlínskou specialitu, velmistře pekelná, kterou nikde jinde neseženeš,“ řekl gajdoš. „Vyrobíme ti pár těch nejdražších, nejodolnějších, ručně šitých bot na světě, které ti zaručí, že budeš v pekle chodit a vypadat jako samotný pekelný vládce Lucifer. Ale musí to být boty, které ti padnou a které ti nikdo nikdy nesundá. Výměnou za to slíbíš, že se o naši duši už nikdy nebudeš starat.“
Brblal, který o botách a moderní zlínské výrobě neměl ani tušení, si hnedka představil, jak bude v pekle oslavován jako módní ikona a velekníže pekelný, nos se mu hned při té fantazii ohýbal nahoru a v představách se naparoval sám před sebou. Přikývl. „Dobrá. Vyrobte mi ty boty. Ať jsou nejlepší, nezničitelné, a ať v nich chodím jako pán, ale jestli nebudou, vezmu si ne jednu, ale pět duší!“ Všichni souhlasili.
Gajdošův vnuk, který byl šikovný švec, se pustil do díla. Za pár dní byly hotové. Byly obrovské, z nejlepší kůže, zdobené zlatem a drahokamy. Ale vnuk do nich potají všil speciální, pištivý mechanismus, který pískal ve vysokých, pronikavých tónech, sotva se bota dotkla země. Pískot byl mnohem horší než zvuk starých gajd – byl to zvuk pronikavý a nesnesitelný.
Když ševci čertovi boty napovno obuli, celý se rozzářil. Boty byly pohodlné a vypadaly úžasně, přímo pohádkově. „To je ono!“ křičel Brblal. „To jsou boty! Jsem pán“
Jenže sotva udělal první krok, z bot se ozvalo strašlivé, pištivé „G-A-J-D-Y! G-A-J-D-Y!“. Čert se lekl. „Co to je za zvuk?“
„To je zvuk pokroku a tvého královského postavení!“ smál se vnuk ševce. „To píská zlínský ševcovský um na tvou počest velkokníže!“
Čert udělal další krok a zvuk byl ještě hlasitější. „G-A-J-D-Y-G-A-J-D-Y!“ Po celém náměstí se to rozléhalo a lidé se začali smát. Brblal si ucpal uši, ale boty byly nezničitelné a nemohl je zout. Zoufale se snažil boty stáhnout z kopyt, ale mechanismus byl tak vymyšlený, že čím víc s nimi škubal, tím víc pískaly.
Nakonec, s rudými tvářemi a za hurónského smíchu celého Zlína, čert Brblal s pištěním „G-A-J-D-Y-G-A-J-D-Y!“ raději utekl pryč a zmizel v nejbližším kanále, mířícím rovnou do pekla. Už se nikdy ve Zlíně neukázal, protože v pekle se mu za ty pištivé boty všichni jenom vysmáli.
Zlín si tak zachránil duše i čest, a přezdívka „Gajdoši“ dostala nový, moderní význam – a boty ve Zlíně pískají radostí dodnes.
Tak co děti, víte co to jsou gajdy? A jaká byla ta původní legenda, co se ve Zlíně vypráví?
Obrázek stáhni, vytiskni a vybarvi :
