Jó, taková kašna. Lidská paměť je potvůrka nespolehlivá, ráda zapomíná, že věci na světě málokdy vznikají jen tak z ničeho nic. Ve Volyni, tam co lidé mají k sobě tak nějak blíž a kopce jsou kulatější, stávala odjakživa kašna. Jenže čas, ten věčný furiant, ji nahlodal, až dosloužila. Nu, co naplat, řemeslo se chytilo po mnoha a mnoha letech díla a na stejném, památném místě vyrostla kašna nová, zářivá a kamenná.
Jenže kámen, vážení, není jen tak obyčejná hrouda neživé hmoty. Když do něj tesáte s láskou a usadíte ho tam, kde už staletí pulzuje městské srdce, chytí ten kámen jakousi zvláštní mízu. Ta nová kašna zkrátka podědila starou moudrost a k tomu dostala dar, který by jí mohl závidět leckterý ministr zahraničí: rozuměla řeči ptáků.
A že jich k ní létalo! Voda v ní byla čistá jako svědomí poctivého chalupníka a chladivá jako ranní rosa na šumavské louce. Každé ráno, sotva slunce políbilo věže městské tvrze, slétali se k jejím okrajům opeřenci z celého kraje. Chodili pít, smáčet si křidélka a hlavně – klábosit. Ono se totiž ví, že ptáci jsou nejlepší novináři. Nemají cenzuru, létají vysoko a vidí i to, co by lidé nejraději zametli pod koberec.
Jednoho horkého odpoledne přiskákal k obrubě kos černý, elegantní chlapík ve fraku, utřel si žlutý zobák o kámen a spustil k sýkoře koňadře, která se vedle zrovna dělila o slovo s žíznivým rehkem zahradním:
„Tedy, přátelé, na koupališti, tam byl včera nátřesk! Voda samá ruka, samá noha, lidi se tam mačkali jako sardinky v krabičce a křiku tam bylo tolik, že mě z toho brní celé levé křídlo ještě teď. Zato nahoře Na Malsičce, páni, tam je ale krásný, přímo posvátný klid. Tam by jeden mohl psát básně nebo aspoň v tichosti rozjímat o nesmrtelnosti chrousta.“
Sýkora, věčná klepna, se hned přidala:
„Že mluvíš o křiku, kosi! Co teprve u základní školy. Letos tam prý nastoupilo tolik žáčků, že učitelé mají co dělat, aby je vůbec spočítali na prstech obou rukou. Života je tam plno, až srdce poskakuje. Jenže,“ posmutněla sýkora a sklopila hlavičku, „když jsem letěla kolem školy v přírodě, musela jsem uronit slzu. Pořád tak nějak chátrá, chudinka, nikdo se k ní nemá a zub času do ní hlodá čím dál hloub. Je to zkrátka škoda přeškoda.“
Rehek zahradní, který do té doby jen pil a chladil si bříško v třpytivých kapkách, se narovnal, polkl doušek té lahodné volyňské vody a povídá:
„Ale abychom jen nenaříkali, milí moji. Viděli jste, co se právě koná v městské tvrzi? V muzeu otevřeli tak nádhernou výstavu, že lidé jen s otevřenou pusou zírají. A včera večer, když už se stmívalo, jsem letěl přes Andělíček. Koho myslíte, že jsem tam viděl? Starého pana lékárníka, co se minulý týden přistěhoval, jak se vede za ruku s tou mladou paní od pošty. Láska holt kvete v každém věku a pod křídly andělů obzvlášť.“
Kašna tiše naslouchala, voda v ní spokojeně bublala a ukládala si ty lidské i ptačí osudy hluboko do své kamenné paměti. Měla ty příběhy ráda. Dávaly jí pocit, že není jen kusem opracované žuly, ale že žije spolu s městem.
V tom se od lesa přiřítil brhlík lesní. To je takový ten ptáček, co chodí po stromě hlavou dolů, protože mu svět zkrátka občas přijde trochu naopak. Sedl si na samý okraj kašny, zvědavě naklonil očko a spustil:
„Poslyš, kašno, ty tady tak rozvážně stojíš, vodu lidem i nám dáváš a všichni ptáci z okolí ti sem nosí rozumy. Víš ty vůbec, když k tobě létáme z takové dálky, kolik nás tady v tom volyňském kraji vlastně žije? A jací jsme my vlastně tvorové?“
Kašna se jemně pousmála – pokud se tedy kámen vůbec smát umí – a její pramen zašuměl moudrým, hlubokým hlasem.
„Milý brhlíku,“ řekla kašna, „vím to velmi dobře. Moje voda pamatuje věky a ptačí křídla nad Volyňkou mi vyprávějí každý den. Poslouchej pozorně, jak pestrým světem jsi obklopen:“
Je tu Sýkora koňadra i parukářka, kos černý, vrabec domácí, červenka obecná, rehek domácí. Na podzim a v zimě se k nim přidávají hejna pěnkav a sýkor modřinek. V okolních lesích a polích můžete spatřit káně lesní, poštolku obecnou či výjimečně motáka. Z nočních dravců je nejhojnější kalous ušatý. Kolem vody se zdržuje skorec vodní, konipas horský, volavka popelavá a vzácněji ledňáček říční.Do teplých krajin na zimu odlétá vlaštovka obecná, jiřička obecná, rorýs obecný či dudek chocholatý. V létě jsou ozdobou krajiny také čápi bílí ale i jiní.
Brhlík po těch slovech jen uznale pokýval hlavičkou, třikrát se otočil na kamenné obrubě, zobnul si z hladiny a řekl:
„Tedy, kašno, ty máš v té své hlavě – chci říct v té své žule – větší pořádek než leckterý učený profesor z Prahy.“
A tak to na světě chodí. Lidé se honí za majetkem, mudrují nad věcmi, kterým stejně nerozumí, a přitom stačí jen na chvíli postát u volyňské kašny, ztišit ten věčný lidský shon a naslouchat. Protože dokud ve Volyni zurčí voda, dokud ptáci létají k napajedlu a dokud si máme co vyprávět, je ten náš svět ještě pořád na tom správném a bezpečném místě. No ne?
A co děti? Pamatujete si některé ptáčky, které můžete vidět ve Volyni a okolí?
Obrázek ke stáhnutí, tisku a vybarvení :
