Byl jednou jeden zámek, jmenoval se a vlastně pořád ještě jmenuje – Úsov a leží pyšně kousek od Mohelnice. V tom zámku, jak už to tak bývá, strašilo. Ale nebylo to ledajaké strašení s řetězy a úpěním. Bydlel tam totiž duch a strašidlo v jedné osobě a ten dobrák od kosti se jmenoval Jindřich.
Jindřich byl strašidlácký chlapík k pohledání. Nosil kabátek barvy lesní tůně a na nose měl věčně spadlé brýle, protože jeho největší radostí bylo kuchtění. Ale nevařil jen tak nějakou bramboračku! V zámecké černé kuchyni, kde to vonělo po čarodějném kuchtění a sušených šípkách, míchal v měděném kotlíku kouzelné lektvary. Kuchyně to byla tajemná, však také byla léta zazděná a nikdo o ní nevěděl.
A k čemu takový speciálni lektvar od Jindřicha byl? Inu, na Úsově mají spoustu vycpaných zvířat z celého světa. A Jindřich, ten uličník, každou noc kápnul nějakému zvířeti na čumák nebo zobák tři kapky svého dryáku, a zvíře na několik hodin oživlo, protáhlo si tlapky nebo křídla a hned bylo připravené k nějaké té lumpárně.
Fantazie toho zlobivého holomka Jindřicha neznala mezí!
Jednou v noci oživil obrovského jelena s parohy jako lopaty. Vzali to rovnou přes pole do Troubelic. Tam zrovna z hospody vrávoral místní pijan Franta. Když Franta spatřil, jak ho po návsi honí průsvitné strašidlo ruku v ruce s jelenem, který navíc dělal „Baf, baf!“, lekl se tak, že zahodil flašku do příkopu a od té doby se nadosmrti nedotknul ničeho ostřejšího než je malinová limonáda.
Jindy zase Jindřich oživil vodního ptáka potápku a společně úplně vypustili nedaleký Polický rybník, takže kapři ráno koukali jen v malých kalužích a lidé museli jim nosit vodu v kbelících.
A vůbec největší kousek se Jindřichovi povedl, když oživil chundelatého lva. Vzali to k potoku Doubravka, Jindřich do vody nasypal pytel kouzelného prášku a lidi v Doubravce ráno nestačili otvírat oči. Místo vody jim v potoce tekla hustá, slaďoučká jahodová marmeláda! Lidé sice běhali s palačinkami k břehu, ale starosta se zlobil, protože se mu v tom ulepily všechny husy a pan Rázný měl zahradu u potoka plnou vos.
Lidé z okolí už si zoufali a nevěděli, co s tím strašidláckým klukem počít. Až jednou na to přišli a to čistou náhodou. Jindřich, jak byl velký hrdina proti dospělým, měl obrovskou slabost – strašně se bál malých dětí! Jakmile uviděl špunta, hned ztratil všechnu svou strašidelnou kuráž. A úplně nejvíc ho děsilo, když mu děti říkaly, jak se má správně chovat. To se dozvěděli, když mu malý Toníček Němečků se vstyčeným prstem pohrozil, že jestli nepřestane s lumpárnama, pošlou ho strašit až na Slovensko. Jindřich se zhrozil a na pár týdnů dal pokoj, ale ukázalo se, že nad sebou pevnou ruku dětí potřebuje pořád.
Když se to rozkřiklo po celém Mohelnicku a Úsovsku, začaly na zámek proudit celé procesí dětí. Každé z dětí prstík zdvižený a každé si pro Jindřicha připravilo jednu větu o tom, co by se dělat nemělo.
„Jindřichu, strašidla nemají pouštět lvy do potoka!“ zavolala malá Mařenka. Jindřich se hned scvrknul do kouta, zčervenal jako rak a špitnul: „Už to neudělám…“
„A rybník se taky nevypouští, rybičky by mohly umřít!“ přidal se malý Jára.
A světe div se, ono to zabralo! Jindřich od té doby seká dobrotu dlouhodobě. Zvířátka sice v noci občas oživí, ale už jenom hrají na nádvoří s krtky kuličky nebo vaří čaj pro netopýry.
Takže až se někdy ocitnete na zámku Úsov, dobře se dívejte kolem sebe. A až ucítíte v černé kuchyni vůni bylinek, nakloňte se k zábradlí a potichu, aby to dospělí neslyšeli, tajně řekněte Jindřichovi, co by zrovna dneska neměl dělat. On vás poslechne, na to vemte jed!
Pamatujete si děti, jak se jmenuje strašidlo na zámku Úsov? A víte, co mají na zámku vystavené?
Stáhněte, vytiskněte a vybarvěte :
