Byl jednou jeden pirát a ten se jmenoval Hans. Němec jak poleno. Ale nečekejte žádného mračouna s páskou přes oko a dřevěnou nohou, ze kterého jde strach na sto honů. Kdepak! Hans byl veselá kopa, vousy měl zrzavé jako liščí ohon, oči mu hrály všemi čertíky a ze všeho nejraději si prozpěvoval námořnické písničky, až se mu břicho natřásalo.
Jeho domovským přístavem byl Hamburk, jenže Hans měl jednu drobnou vadu – měl špatný orientační smysl.
Jednoho dne to v hamburském přístavu trochu víc roztočil s kamarády, dal si o pár korbelů piva víc a v noci se dotrmácel na palubu své lodi jménem Mořská vlaštovka.
„Kormidlo vpravo, plachty nahoru, směr Karibik!“ houkl do tmy, zvedl kotvu a okamžitě usnul jako špalek.
Jenže místo na širé moře zamířil Hans přesně na opačnou stranu. Proti proudu. Do řeky Labe.
Když se ráno probudil, sluníčko pálilo, ale moře nikde. Kolem dokola se zelenaly lesy, skály se tyčily k nebi jako obří zuby a voda v řece byla sladká jako cucavý bonbón.
„Svatý Mikuláši,“ drbal se Hans ve vousech, „ty palmy v tom Karibiku nějak zjehličnatěly a to moře je vlastně řeka.“
Hans plul dál a dál, kroutil hlavou nad tou nádherou, až se před ním objevila majestátní skála a na ní nádherný zámek. Šalupa drcla o břeh, lano se omotalo kolem vrbového kořene a Hans vyskočil na pevninu. Ocitl se v Děčíně. Víte děti, co je šalupa? Tak se říká lodi, co měl Hans, taková plachetnice, jako na obrázku.
Město se mu zalíbilo na první pohled. Vonělo to tu čerstvým chlebem, říčním bahnem a klidem. Hans si protáhl hřbet a řekl si, že loupit už ho stejně nebaví – drahokamy tlačí v kapsách a z věčného boje mu akorát kručí v břiše. Rozhodl se, že tady prostě zůstane.
Jenže sotva se Hans dopotácel na náměstí, kde zrovna u kašny nabírala vodu překrásná, modrooká dívka jménem Maruška, zastoupila mu cestu děčínská městská garda. Dva strážníci, pan Pištora a pan Kropáček, měli uniformity jako ze škatulky a tvářili se přísněji než školní inspektor.
„Copak jsi zač, chlapíku s tou šavlí za pasem?“ zahřměl Pištora.
„Já jsem Hans, svobodný pirát z Hamburku!“ zasalutoval vesele Hans.
„Piráta tu nechceme! Ti akorát dělají neplechu a kradou lidem slepice,“ mračil se Kropáček.
Hans se ale podíval na Marušku, ta se na něj usmála, a pirátovi se v tu ránu zapálila lýtka tak, že by od nich chytil i mokrý rákos. Úplně se zamiloval na první pohled, „Já už nechci loupit, páni strážníci! Chci tu žít jako poctivý muž!“
Strážníci se poškrabali za ušima a dali mu těžkou podmínku:
- Musí darovat všechen svůj pirátský majetek městu.
- Musí dokázat, že to s usazením myslí vážně, a naučit se všechno o historii Děčína.
Hans neváhal ani minutu. Vysypal z kapes na stůl raneček zlaťáků, stříbrných lžic a drahých kamenů, které děčínští radní hned schovali do městské pokladny na opravu cest. A pak se dal do učení. Maruška mu dělala učitelku a Hansovi šla historie do hlavy jako víno do sudu.
Co se Hans o Děčíně naučil
Při zkoušce před městskou radou Hans jen exceloval. Ruce v bok a hrdě hlásil:
O děčínském zámku: „Velectění páni, vím, že na té skále nad Labem stával nejdřív dřevěný přemyslovský hrad, co hlídal obchodní stezku! Pak ho předělali na kamenný a nakonec z něj páni z Thun-Hohensteinu udělali tenhle parádní barokní zámek, kde prý ráchal prsty i slavný hudebník Fryderyk Chopin!“
O Růžové zahradě: „A hned u zámku máte Růžovou zahradu ze sedmnáctého století, kde to voní tak krásně, že by to obměkčilo i toho nejdrsnějšího kapitána z Karibiku. Je tam i ta parádní barokní gloriet s tancujícími sochami!“
O Pastýřské stěně: „A naproti zámku se tyčí ta mohutná skála, Pastýřská stěna, kam se dřív vyháněly pást kozy a ovce, a dneska je z ní ten nejhezčí výhled na celé Labe.“
Radní i strážníci spokojeně pokyvovali hlavami. Hans zkoušku udělal na jedničku s hvězdičkou!
Nový život u řemesla
Aby se mohl oženit s Maruškou a slušně se živit, musel Hans zapomenout na šavli, pití rumu a vzít do ruky jiné náčiní. Vstoupil do učení k místnímu mistru truhláři. Hans měl sice ruce zvyklé na lana a kormidlo, ale brzy zjistil, že dřevo mu voní víc než střelný prach.
Naučil se hoblíkem jezdit tak hladce, jako když loď klouže po klidné hladině, a dlátem vyřezával na skříně a truhly tak nádherné mořské vlny a mořské panny, že mu lidi trhali ruce. Pirátskou šavli s konečnou platností pověsil doma nad krb na hřebík.
Brzy byla svatba, Maruška byla šťastná a Hans se stal váženým děčínským měšťanem.
Jediné, čeho se nevzdal, byla jeho láska k řece. Když měl hotovou práci, zašel dolů do děčínského říčního přístavu. Pomáhal tam chlapům skládat sudy z lodí, a když se večer sedlo k večeři, Hans se rozzářil, začal gestikulovat a vyprávěl jim o dálných mořích, o létajících rybách, tajuplných ostrovech a o tom, jaké to je, když loď bičuje opravdová oceánská bouře.
A tak v Děčíně našel štěstí bývalý pirát Hans – v městě pod zámkem, u voňavého dřeva a vedle své milované Marušky.