Byly časy, kdy světem chodili rytíři, v lesích zpívaly meluzíny a lidé ještě věřili na kouzla. V té době, v malebném kraji na jihu Moravy, žil statečný a urostlý zbrojnoš. Nebyl to však ledajaký voják. Byl to ten slavný strážce, kterého dodnes můžete vidět v městském znaku Moravských Budějovic – stál tam hrdě v plné zbroji, s taseným mečem v pravici a levou rukou se opíral o štít s hlubokým příběhem.
Jeho úkolem bylo dnem i nocí chránit město. A že to bylo město věru slavné a bohaté! Zbrojnoš pamatoval časy, kdy město patřilo pánům z Lichtenburka, i dobu, kdy mu král Rudolf II. potvrdil jeho velká privilegia. Chránil starobylou radnici na náměstí, hlídal bezpečí kolem farního kostela svatého Jiljí i uličky kolem zámku, kde dříve stával starý hrad. Moravské Budějovice vzkvétaly, obehnané pevnými hradbami, a náš zbrojnoš byl symbolem jejich nezlomnosti.
Jenže i pod chladným železným krunýřem tlouklo živé a citlivé srdce.
Jednoho horkého letního večera, když ve městě panoval klid, se zbrojnoš vydal na obchůzku dál za hradby. Kroky ho zavedly necelé dva kilometry severozápadně od města, tam, kde se v lůně hlubokých lesů třpytila hladina rybníka Nový u háje. Tento rybník byl kouzelným místem – obklopoval ho voňavý les, zrcadlilo se v něm nebe a na jeho březích rostly prastaré stromy, které pamatovaly snad začátek světa. Dnes je toto místo krásně přístupné, hnízdí zde ptáci, žijí ryby a kvete vodní kvítí, ale tehdy… tehdy tam žilo jinačí tajemství.
Když zbrojnoš přišel k břehu, měsíc právě vyhlédl zpoza mraků a stříbrným světlem polil vodní hladinu. V tom světle spatřil tu nejkrásnější bytost, jakou kdy lidské oko vidělo. Na leknínovém polštáři tam seděla vodní panna. Měla vlasy zelené jako to nejčerstvější jarní mechoví, oči hluboké jako tůň a hlas, který zněl jako zvonění lesních studánek.
Zbrojnoš ustrnul. Vodní panna se neleklá, naopak, usmála se na něj. Od té noci už pro něj svět nebyl jako dřív.
Zamilovali se do sebe láskou tak velkou a čistou, jakou umí popsat jen ty nejkrásnější pohádky. Kdykoliv to bylo jen trochu možné, spěchal zbrojnoš z Budějovic k rybníku. Sedávali spolu na břehu, on jí vyprávěl o historii města, o tom, jak se na budějovickém panství střídali páni z Valdštejna, až po rod Schaumburků, a ona mu na oplátku zpívala písně o tajemstvích podvodní říše, o kaprech s komínovými šupinami a o vílách, které tancují na paloucích u lesního háje.
Byla to láska jako trám, ale osud jim nenasypal štěstí plnými hrstmi. Byla to totiž láska nenaplněná.
„Můj milý zbrojnoši,“ plakala často vodní panna a její slzy padaly do rybníka jako drobné perly. „Proč nemůžeš zůstat se mnou? Moje srdce patří tobě, ale moje tělo nemůže opustit tyto chladné vody. Na suchu bych chřadla a zahynula.“
Zbrojnoš ji tiskl k sobě, ale na srdci mu ležel těžký balvan.
„A já, moje krásná panno, nemohu opustit své město,“ vzdychal smutně. „Můj slib je pevný jako budějovické hradby. Musím chránit zdejší lidi, řemeslníky, kupce i děti. Kdybych odešel, město by ztratilo svého strážce a můj obraz by zmizel z městské brány.“
A tak panna musela zůstat v hlubinách rybníka Nový u háje a zbrojnoš musel stát na stráži v Moravských Budějovicích. Nemohli spolu žít, nemohli mít svatbu, ani postavit domek u lesa.
Přesto jejich velká láska nikdy nevyprchala. Zbrojnoš dál věrně hlídal město a pokaždé, když zafoukal severozápadní vítr od lesního háje, přinesl mu vůni vodní hladiny a tichý pozdrav od jeho milované. A vodní panna? Ta prý dodnes za teplých letních nocí vyplouvá na hladinu rybníka, dívá se směrem k věžím Moravských Budějovic a tiše zpívá píseň o věrnosti, která překoná i tu největší dálku.
A pokud nevěříte, zajeďte se do Moravských Budějovic podívat. Zbrojnoš tam v erbu na radnici stojí dodnes a ve tváři má sice vážný, ale hluboce zamilovaný výraz. A když pak popojdete k rybníku Nový u háje, možná ve stínu stromů zahlédnete záblesk zelených vlasů…
Víte děti jak vypadá znak Moravských Budějovic? A jak se jmenuje rybník, kde žije krásná vodní panna, do které se zbrojnoš zamiloval?
Obrázek (stáhnout, vytisknout, vybarvit) :
