Slunce už bylo vysoko, když Karlík s Pepou na zádech opustili známé věže kostelů a radnice ve Volyni. Pepa se držel Karlíkova peří jako zkušený jezdec a zhluboka nasával vzduch. Vzali to přes Malsičku rovnou za zobákem.
„Teda, Karlíku,“ křičel přes svist větru, „z výšky vypadá Šumava jako obrovský zelený kožich rozprostřený po zemi!“ „To jsou naše hory,“ klapal pyšně Karlík, zatímco pod nimi se míhaly nekonečné lesy a hluboká údolí. „Drž se, teď to trochu drcne, přelétáme hranice!“
Zastávka u velkého Dunaje
Netrvalo dlouho a krajina se otevřela. Před nimi se zaleskly střechy starobylého Regensburgu. Karlík ladně přistál na jednom z vysokých domů, aby si oba odpočinuli. „Koukej na tu vodu!“ vydechl Pepa a oči se mu leskly. „To není řeka, to je moře, co teče!“ „To je Dunaj, Pepo,“ vysvětlil Karlík. Společně pak dlouho obdivovali Kamenný most, který se klenul přes dravý proud jako starý unavený obr, a dvě vysoké věže katedrály, které jako by chtěly Karlíka píchnout do břicha. Byli oba nadšení – čáp z té vznešenosti a žabák z toho, že svět je mnohem větší než rybník v Mladi.
Francouzské setkání a lekce létání
Cesta pokračovala dál na jihozápad. Aby si zkrátili dlouhou chvíli, začali si dávat hádanky. „Má to křídla a nejí to žáby, co je to?“ zeptal se Pepa. „To jsem já, když mám dobrou náladu!“ zasmál se Karlík. Pak se zase učili cizí řeči. Karlík zkoušel francouzské „Bonjour“ a Pepa se snažil kvákat s elegantním přízvukem, až se oba málem zřítili smíchy do Bodamského jezera.
Obletěli zasněžené vrcholky Alp a brzy ucítili vůni moře a bylinek. Přistáli v mokřadech u francouzského Montpellier. Tam se jim naskytl pohled pro bohy – stáda nádherných bílých koní, kteří se brodili vodou. „Salut!“ ozvalo se najednou. Z trávy k nim doklusal statný kůň s hřívou bílou jako sníh. „Jmenuji se Pierre.“ Když mu vyprávěli o své cestě, Pierre pokýval hlavou: „Poslouchejte, přátelé. Starší čápi u nás v Camargue říkají, že nesmíte jen mávat křídly. Hledejte termické proudy. To je horký vzduch, který stoupá nahoru. Stačí roztáhnout křídla a nechat se vynést. Poletíte rychleji a ušetříte síly.“ Karlík poděkoval za radu a Pepa Pierrovi slíbil, že mu z Afriky pošle virtuální pozdrav po větru.
Přes Pyreneje do tepla Katalánska
Povzbuzeni radou od koně, překonali hradbu Pyrenejí. Bylo to namáhavé, ale Karlík už se naučil „naskočit“ na teplý vzduch a plachtit jako král. Večer unavení dosedli v katalánské Gironě. „Tady je ale teplíčko,“ liboval si Pepa, když se uvelebili na staré římse. Noc byla vlahá a vzduchem se neslo hlasité cvrk-cvrk-cvrk. „Slyšíš to? To jsou cikády,“ šeptal Karlík. „Tady už se nespí, tady se žije i v noci.“ Poslouchali ten hmyzí orchestr a Pepa se snažil chytit rytmus svým žabím kvákáním, až nakonec oba únavou přeci jen usnuli pod jasnými hvězdami.
Setkání v Alcala de Henarés
Další dny je zavedly hlouběji do vnitrozemí, do města Alcala de Henarés. Tam Karlík nevěřil svým očím. Na každé věži, na každém kostele i na sochách bylo čapí hnízdo. „Tady jsme doma, Pepo!“ radoval se Karlík. Seznámili se s místními španělskými čápy, kteří byli neobyčejně hluční a pohostinní. Vyprávěli jim o cestě z Čech a španělští kolegové jen uznale klapali zobáky nad tím, že Karlík s sebou veze žabáka jako navigátora. Byli z toho tak překvapení, že oběma kamarádům vytvořili krásně letecké představení jako pochvalu, že spolu zažívají tak velké dobrodružství.
Velké čekání v Tarifě
Nakonec doletěli až na úplný jih, do města Tarifa. Dál už byla jen nekonečná modř – moře. A za ním, v dálce v oparu, se rýsovaly břehy Afriky. V Tarifě už bylo plno. Čápi z Německa, z Polska, z Francie i od nás. Karlík s Pepou tam strávili už pět dní. „Proč neletíme, Karlíku?“ ptal se netrpělivě Pepa a pozoroval velké lodě v průlivu. „Musíme čekat na správný vítr a ty proudy, co o nich mluvil Pierre,“ vysvětloval Karlík. „Přeletět moře není jako přeletět rybník. Musíme mít sílu.“
Pepa si zatím povídal s čápy z různých koutů Evropy a učil se od nich, jak se řekne „moucha“ v pěti různých jazycích. Oba cítili ve vzduchu to velké napětí. Všichni se dívali k jihu. Afrika byla na dosah ruky, stačilo jen počkat, až příroda dá povel k poslednímu skoku přes mořskou hladinu.
Ale jak už víme, v Tarifě se Karlíkův osud začal ubírat trošku jiným směrem, než si původně plánoval…