Na hlavním vlakovém nádraží v Plzni, tam co se pod velkou kopulí neustále ozývá hlášení o vlacích na Prahu, Budějovice nebo na Cheb, bydlel vrabčák Ferda. Nebyl to ale ledajaký vrabčák. Měl pěkně vypasované bříško, protože přesně věděl, u kterýho stánku komu upadne kousek rohlíku, loupáku nebo kde se dají v parku ulovit ty nejlepší drobečky. A co víc, Ferda byl Plzeňák jako poleno.
Kdykoliv někoho potkal, načepýřil peří a hned spustil: „Copa to tu máme? Japa se máš? Tuto je tvoje?“
Jednou se Ferda vracel z výletu z parku v Lobzích. Letěl si to pěkně v klídku směr nádraží, v břiše ho hřála čerstvé semínka, když vtom uviděl u popelnic něco, co ho donutilo přibrzdit. Na zemi tam ležel kocour Damián. Teda, říkat mu kocour, to chtělo hodně fantazie. Byla to spíš jen hromádka chlupů a kostí, vypelichaný ocas mu smutně ležel v prachu a v očích měl jen prázdno.
Ferda, ač věděl, že kocouři a vrabčáci se obvykle zrovna nemusejí, sletěl na hranu popelnice. „Copa to tu máme? Japa se máš, ty ubožáku?“ vypískl Ferda.
Damián jen těžce zvedl hlavu. „Zle se mám, vrabčáku. Rodina se stěhovala, v tom fofru mě tu nechali a já… já už ani nevím, kdy jsem naposled viděl misku s něčím k snědku.“
Ferda dostal nápad. Viděl, že tenhle kocour mu neublíží, ani kdyby chtěl – neměl na to sílu. „No japa by ne, takhle tě tu nenechám,“ rozhodl se Ferda. „Koukej se zvednout, doprovodím tě k lidem, co mají kočky rádi. Poletíme do Litic! Tam jsou lidi, co se starají o kočky“
A tak se stala nevídaná věc. Nad Plzní letěl kulatý vrabčák a pod ním se po chodnících šoural vyhublý kocour. Ferda na něj každou chvíli pípavě povzbuzoval: „No tak, pohni těma tlapama, už jsme skoro u útulku!“
V Liticích se Damiána ujali hodní lidé. Dostal najíst, vyčesali mu kožich a brzy se z něj stal zase krasavec. Netrvalo dlouho a do útulku přišli manželé Novákovi – babička s dědečkem, kterým doma chyběl parťák. Byla to láska na první pohled.
Dneska si Damián žije jako král. Sedává na balkoně s výhledem na věž katedrály, babička mu podstrojuje granule a děda si vedle něj v křesle vychutnává svůj ranní hrnek kávy.
A Ferda? Ten se občas zastaví. Přiletí na zábradlí, pokyne křídlem a do spokojeného předení zvesela zavolá: „Copa to tu máme? Japa se máš, Damiáne? Vidím, že se máš náramně! Tuto ti svědčí“
Damián mávne tlapkou na pozdrav a Ferda s dobrým pocitem odletí zpátky na nádraží. Protože i ten největší rošťák ví, že pomoct někomu v nouzi je ten nejlepší kousek, jaký se dá v životě provést.