Bylo to v dobách, kdy měsíc nad Jistebnickem svítil jako vyleštěný stříbrný tolar a v rákosí u Tisovského rybníka to jenom tiše lupalo, jak se voda převalovala z boku na bok. Právě tam, v místě, kde se Křivošínský potok vlévá do rybníka, stála stará doupná vrba. A v té vrbě, hlavou dolů a zabalený do vlastních křídel jako do sametového kabátku, spal netopýr Adámek.
Netopýři to totiž mají všechno obráceně. Když lidé vstávají do školky, školy nebo práce, Adámek ještě vesele chrupká. Ale jakmile sluníčko hupsne za obzor a na hladinu rybníka si lehne tma, Adámek protáhne křidýlka, zatřepe ouškama a řekne: „Tak, a jde se na to!“ a vylétává na lov a za dobrodružstvím.
Jak Adámek vyletěl do noci
Adámek nebyl žádný strašák, ale pořádný hospodář. Vyletěl z vrby a místo očí používal takové zvláštní „pískání“, které lidské ucho neslyší. To se to písknutí odrazí od komára nebo nočního motýla, vrátí se Adámkovi do velkých uší a on hned ví: „Aha, tamhle letí večeře!“
Jednou takhle u rybníka Strženého potkal netopýřici Adélku. Byla jemná jako večerní mlha a létala tak šikovně, že by se i vlaštovka a rorýs mohli učit.
„Kam letíš, Adámku?“ pípla Adélka.
„Inu, proletět se po sousedství,“ odpověděl Adámek a trošku se začervenal pod kožíškem.
Slovo dalo slovo a začali létat spolu. Proháněli se nad místy s takovými jmény, že se museli smát, až jim křídla tleskala. Letěli Za Stodolu, pak to vzali přes Trávníky a u Ovčína dělali ve vzduchu takové přemety, že se i hvězdy divily. Navštívili rybník Třtinovatý i ten se zvláštním jménem Šrejborec.
„To ti lidé ale vymýšlejí věci a jména,“ smála se Adélka. „Ale u nás je tuze hezky, Adámku.“
O tom, jak se usadili v Jistebnici
Když se Adámek s Adélkou rozhodli, že už nechtějí být sami, přeletěli kousek dál do samotné Jistebnice. Vybrali si krásné místo u Pivovarského rybníka, kde je v noci klid a mouchy tam mají obzvlášť vypečenou chuť. Tam si založili rodinu.
Večer, ještě než se mladí netopýři rozletí do světa, sedají si Adámek s Adélkou na staré zdi a vyprávějí jim o tom, co všechno ta Jistebnice zažila. A že je ta lidská i ta netopýří historie dlouhá a slavná! A o čem si vyprávěli?
O starých pánech: „Víte, děti,“ vyprávěl Adámek a ukazoval křídlem k baštám, „už v roce 1262 se o naší Jistebnici psalo, tehdy patřila pánům z Rožmberka. Ti tu měli tvrz, ze které dodnes zbyly dvě bašty jako dva kamenní strážci. A na té tvrzi bylo netopýrů“
O trzích a mela: „To bývalo slávy! Roku 1511 pan Mikuláš z Kozího zařídil u krále trh Bartolomějský. Později, to už tu vládli páni z Lobkovic, přibyl trh na Maří Magdalénu a nakonec i jarmarky na svatého Matěje. To se to pod námi hemžilo lidmi, až nám netopýrům prý z toho šla hlava kolem!“
O králích a pánech: „Jistebnice šla z ruky do ruky. Chvíli ji mělo město Tábor, pak ji král Ferdinand I. prodal Albrechtovi z Gutštejna, až se tu na dlouhých 280 let usadili Lobkovicové. A po nich přišli páni Nádherní z Borotína. Každý tu nechal kousek svého příběhu.“
Největší poklad na půdě
Adámek pak vždycky ztišil hlas, až se i rákosí přestalo hýbat.
„Ale ten největší poklad, ten nenašel žádný král, ale student Leopold Katz v roce 1872. Vylezl na půdu staré fary a tam v prachu objevil Jistebnický kancionál. Byla v něm zapsaná ta slavná písnička Kdož sú boží bojovníci. Dneska je ten zpěvník schovaný až v Praze v muzeu, ale doma je tady.“
Mladí netopýři poslouchali s otevřenou pusinkou. Nakonec Adámek dodal:
„A vidíte, děti, jak to uteklo. 17. října 2011 se Jistebnice stala zase městem. Tak na to buďte pyšní, až poletíte lovit nad náměstí!“
Pak se všichni společně odrazili od zdi, Adámek s Adélkou uprostřed, a letěli nad stříbrnou hladinu Pivovarského rybníka, zatímco Jistebnice pod nimi tiše a spokojeně spala.
Tak co děti? Pamatujete si od kdy je Jistebnice zase městem? Je to od roku 1402? 1974 nebo 2011?