Byl tajuplný rok třpytivého léta 1348, kdy se v hlubokých křivoklátských lesích ozvalo rázné tlučení seker a skřípění pil. Sám moudrý král a císař Karel IV. se totiž rozhodl, že na strmé skále nad řekou Berounkou nechá vyrůst pevný a hrdý hrad Karlštejn, který měl strážit ty nejvzácnější klenoty království.
Všude kolem pobíhali kameníci, tesaři i zedníci. Nad údolím vonělo čerstvě otesané dřevo a z lesa se ozýval zpěv ptáků.
Jenže největší rozruch nezpůsobovali dělníci.
„Neutíkej tam!“
„Chyť ji!“
„Ne, neokusuj Karlovy trámy!“
Po staveništi se totiž řítily tři sněhobílé ovečky.
První měla hebké rouno jako čerstvě napadaný sníh a jmenovala se Běla. Byla nejmoudřejší a vždycky všechno věděla.
Druhá byla kulatější než sud medu. Jmenovala se Chundelka a pořád měla hlad. Když ji nikdo nehlídal, okusovala všechno dřevěné, co našla.
A třetí? Ta se jmenovala Skokanka. Nikdy nechodila. Jen běhala, poskakovala a byla všude první.
Právě Skokanka proběhla mezi nohama samotnému králi Karlu IV.
Král jen ustoupil stranou, rozesmál se a oprášil si plášť.
„Takové rošťandy jsem ještě neviděl!“
Všichni čekali, že se král rozzlobí.
Jenže Karel IV. měl děti rád. A zvířata také.
Poklekl k ovečkám a pohladil Bělu po hlavě.
„Copak jste zač?“
Ovečky se po sobě podívaly.
A pak Běla úplně klidně odpověděla:
„My jsme kouzelné ovečky z karlštejnských lesů.“
V tu chvíli ztichlo celé staveniště.
Tesařům vypadly z rukou sekery.
Kameníci pustili kladiva.
Jeden zedník si dokonce sedl na hromadu kamení, protože si myslel, že se mu z horka zatočila hlava.
„Ovečky… mluví?“ zašeptal.
„Samozřejmě že mluvíme,“ odfrkla si Chundelka a mezitím ukousla kousek dřevěného trámu.
„Chundelko!“ okřikla ji Běla.
„Já za to nemůžu,“ zamumlala s plnou pusou. „Mám prostě pořád hlad.“
Skokanka mezitím vyskočila na hromadu kamenů určených pro budoucí hradní věž.
„Podívejte! Já jsem vyšší než Karlštejn!“
„Ještě není dostavěný,“ usmál se král.
„Tak počkám,“ odpověděla Skokanka důležitě.
Karel IV. se rozesmál tak nahlas, že se za ním otočili i dělníci na druhém konci stavby.
Jenže v tu chvíli přiběhl správce stavby.
„Vaše Veličenstvo! Ty ovečky dělají zmatek. Okusují trámy, skáčou po kamenech a dělníci místo práce poslouchají jejich povídání.“
Král se zamyslel.
„To je pravda.“
Běla sklopila uši.
„Nechtěly jsme zlobit.“
„Jen jsme hledaly nový domov,“ dodala tiše.
V tom okamžiku se z davu ozval mužský hlas.
„Jestli dovolíte, Vaše Veličenstvo… já bych se o ně postaral.“
Vpřed vystoupil mladý tesař Václav.
Měl piliny ve vlasech, mozolnaté ruce a laskavé oči.
Doma na něj čekala žena a čtyři malé děti.
Práce na domech pro stavitele právě skončila a Václav přemýšlel, čím rodinu uživí dál.
Král se na něj podíval.
„Víš jistě, do čeho jdeš? Tyhle tři nevypadají zrovna jako klidné ovečky.“
„To nevypadají,“ usmál se Václav.
„Ale děti doma jsou ještě divočejší.“
Karel IV. se znovu rozesmál.
„Tak dobře. Budou tvoje.“
Běla se uklonila.
Chundelka mezitím nenápadně okusovala královský opasek.
A Skokanka už běžela směrem k Budňanům.
„Počkejte na mě! Už jdeme domů!“
Otázky :
Víte, kdy se začal stavět Karlštejn? Víte co dávají ovečky?
Omalovánky (stáhni, vytiskni, vybarvi) :
