Drahuška se zlatou jehlou ze Šumperka

Kdysi dávno, když se nad Jeseníky každé ráno válela mlha jako rozlité mléko a v úzkých uličkách Šumperka voněl len a mokré dřevo, žila v malém domku u řeky dívka jménem Drahuška.

Nebyla princezna. Neměla ani hedvábné šaty, ani zlaté střevíčky. Nosila zástěru po mamince a ruce měla od nití tak popíchané, že by si je člověk spletl s jahodami.

Její tatínek býval tkalec. Uměl vyrábět nádherný trip — trip je druh měkké lesklé látky, která se vyvážela až do dalekých měst. Šumperk byl tehdy široko daleko slavný právě díky tripu, sametu a plátnu. Místní řemeslníci si své tajemství střežili jako poklad a říkalo se, že žádná látka v celé monarchii není jemnější než ta šumperská.

Jenže jednoho roku přišla bída.

Tatínek onemocněl, stavy utichly a doma zůstalo jen pár klubek příze, staré nůžky a dřevěná jehla po babičce.

„Drahuško,“ povzdechla si maminka, „budeme rádi, když přežijeme zimu.“

Ale Drahuška nebyla děvče, které by jen sedělo a plakalo.

Každý večer chodila potají do dílen za mistry tkalci. Sedávala v koutě, pozorovala jejich ruce a učila se:
jak vést nit,
jak hladit samet proti světlu,
jak stříhat trip tak, aby se leskl jako kočičí srst.

A protože měla oči bystré a prsty lehké jako peříčko, brzy uměla šít lépe než leckterý mistr.

Jednoho dne dostala zvláštní nápad.

Do tmavě modrého tripu vyšila stříbrnou nití celé šumperské náměstí:
věž,
kašnu,
domy s podloubím,
a dokonce i holuby na střeše radnice.

Když látku rozprostřela na trhu, lidé se zastavovali v němém úžasu.

„To není šití,“ vydechla jedna měšťanka. „To je kouzlo!“

Zpráva o šikovné Drahušce se šířila rychleji než horský vítr. Přes obchodníky s plátnem doputovala až do Vídně, kde císařský dvůr hledal nejlepší vyšívačky a švadleny v celé monarchii.

A tak jednou ráno přijel ke skromnému domku zlatý kočár.

„Je tu panna Drahuška ze Šumperka?“ zeptal se posel.

Maminka málem omdlela.

Ve Vídni bylo všechno obrovské:
paláce,
lustry,
zrcadla,
a dámy, které nosily sukně široké jako selské vozy.

Jenže Drahuška se nezalekla.

Vzala do ruky jehlu a během několika týdnů vyšila pro arcivévodkyni plesové šaty z šumperského tripu tak nádherné, že se o nich mluvilo po celé monarchii. Samet se třpytil jako noční obloha a manšestrové lemy byly jemné jako mech.

Brzy si její práci žádali vévodové, hraběnky a dokonce i samotná císařovna.

Drahuška zbohatla.

Měla truhly plné mincí, hedvábné šaty a služebnictvo, které jí každé ráno nosilo čokoládu do postele.

Jenže pokaždé když otevřela okno svého vídeňského pokoje, ucítila místo horského vzduchu Jeseníků jen kouř a prach velkoměsta.

A to se jí vždycky zastesklo po Šumperku.

Po řece.
Po tkalcovských stavech.
Po vůni lnu i po hodných šumperských lidech.

A tak se vrátila domů.

Lidé ji nejdřív skoro nepoznali. Přijela v nádherném kočáře, ale sotva vystoupila, objala první starou sousedku, jako by nikdy neodjela.

Pak udělala něco, o čem se ve městě vypráví dodnes.

Za své peníze otevřela velikou dílnu, kde učila chudé dívky šít, tkát a vyšívat. Kupovala vdovám len, sirotkům boty a v zimě rozdávala polévku každému, kdo zaklepal na dveře.

A protože byla veselá a nikdy nikoho neodmítla, začali jí lidé říkat:

„Drahuška se zlatou jehlou.“

Vypráví se, že kdykoli někdo v Šumperku ušil něco opravdu krásného, usmála se prý Drahuška někde tam nahoře v nebi a šeptla:

„Jen pěkně steh za stehem. Štěstí se také musí poctivě vyšít.“

A od těch časů prý mají šumperští řemeslníci tak šikovné ruce.

Přejít nahoru