Bylo krásné jarní ráno.
Sluníčko právě vykouklo nad střechami Prahy a v Riegrových sadech se probouzeli první ptáci.
Riegráček si seděl na své oblíbené lavičce, houpal nohama a ukusoval rohlík, který někdo zapomněl na piknikové dece.
„Dneska je nějaké ticho,“ zamumlal si.
Vtom kolem prosvištěl holub.
Ne obyčejný.
Na nožce měl maličkou mosaznou trubičku.
„Počkej!“ zavolal Riegráček.
Holub ale letěl dál.
Přímo nad Vinohrady.
Přes Václavské náměstí.
Až na Staroměstské náměstí.
Riegráček seskočil z lavičky.
„Tak tohle musím vidět!“
Protože byl neviditelný, naskočil holubovi na záda.
„Jen leť, kamaráde.“
Vítr mu cuchal kožíšek a za chvíli už pod sebou viděl celé staré město.
Karlův most.
Vltavu.
Stovky červených střech.
A nakonec přistáli přímo na pražském orloji.
„Jééé…“
Riegráček vykulil oči.
Za dřevěnými dvířky pobíhaly malé figurky.
Ozubená kola se pomalu otáčela.
Každé kolečko přesně vědělo, kdy se má pohnout.
A úplně nahoře seděl starý kohout.
„Kikirikí za pět minut!“ procvičoval si hlas.
Vtom se ozvalo hlasité:
KŘUP!
Jedno maličké ozubené kolečko se zastavilo.
Pak druhé.
A pak…
Celý orloj ztichl.
Figurky zůstaly stát.
Smrtka přestala zvonit.
Apoštolové vykoukli jen napůl.
„Co budeme dělat?“ vykřikl jeden z nich.
Riegráček opatrně nakoukl dovnitř.
Na zemi ležel maličký žalud.
„To je divné.“
Vedle něj seděla veverka.
Tvářila se provinile.
„Promiň,“ pípla.
„Chtěla jsem si tady schovat zásoby na zimu… a nějak jsem zapomněla, že už je jaro.“
Riegráček se rozesmál.
„Tak proto se zastavil čas!“
Společně žalud vytáhli.
Ozubené kolečko se znovu roztočilo.
Pak druhé.
Pak třetí.
Najednou se celý orloj zhluboka nadechl.
Kola se rozběhla.
Smrtka zazvonila.
Dvířka se otevřela.
Dvanáct apoštolů se pomalu prošlo kolem oken.
A úplně nahoře slavnostně zakokrhal kohout.
Na náměstí se ozval potlesk turistů.
Nikdo netušil, že za všechno může jedna zapomnětlivá veverka a jeden neviditelný medvídek.
„Uf!“ oddechl si starý hodinář, který právě přiběhl po úzkých dřevěných schodech.
„Ještě že jste to stihli. Tenhle orloj už tiká přes šest set let.“
Riegráček vykulil oči.
„Šest set let? To musel postavit nějaký opravdový kouzelník!“
„Skoro,“ usmál se hodinář. „Jmenoval se Mikuláš z Kadaně. Byl to královský hodinář – uměl vyrobit i ta nejsložitější kolečka.“
„A kdo mu řekl, kam má která hvězda na obrázku patřit?“ zeptal se Riegráček a ukázal packou na barevný ciferník.
„To byl jeho kamarád Jan Šindel. Uměl počítat pohyby hvězd a Slunce tak přesně, že by se s ním nespletl žádný astronom.“
„Takže jeden rozuměl hvězdám a druhý kolečkům?“ podivil se Riegráček.
„Přesně tak,“ přikývl hodinář. „Dohromady z toho udělali orloj, který dodnes umí ukázat nejen kolik je hodin.“
Riegráček obdivně pohladil jedno z ozubených kol.
„To musí být nejchytřejší hodiny v celé Praze.“
„A víš, že neukazuje jen čas?“ zeptal se hodinář. „Umí ukázat také pohyb Slunce, Měsíce i znamení zvěrokruhu.“
Riegráček se zadíval na barevný ciferník.
„Tak to se sem budu muset vrátit. Za jeden den se to všechno naučit nedá.“
Od té doby prý Riegráček občas sedává úplně nahoře vedle zlatého kohouta.
Když se každou celou hodinu otevřou malá dvířka, usmívá se na všechny děti, které se na orloj dívají.
Jenže protože je neviditelný…
…nikdo ho ještě nikdy nezahlédl.
A nebo ano?
🧠 Otázky pro děti
1. Kde stojí slavný pražský orloj?
- A) Na Staroměstské radnici ✅
- B) Na Pražském hradě
2. Co kromě času orloj ukazuje?
- A) Pohyb Slunce, Měsíce a znamení zvěrokruhu ✅
- B) Počasí na zítřek