Tak se na to podívejme. Ono se řekne: „medvěd“. Jenže tohle nebyl žádný brumla z hlubokého hvozdu, co má kožich plný včel a v hlavě jenom med. Tohle byl medvídek odhozený. To máte tak: někdo ho ušil z toho, co zbylo, když se šilo něco úplně jiného. Trochu flanelu, kousek manšestru, jedno oko z knoflíku po prababičce a výraz v obličeji tak trošku filozofický, jako by věděl, že tenhle svět není jenom o cukrové vatě.
No a tenhle medvědí kulihrach doplatil na lidskou nestálost. Jeden malý kluk – jméno není důležité, protože takových kluků je, co mají víc hraček než rozumu – se rozhodl, že už ho nechce. A tak ho prostě zahodil. Prásk! Medvídek proletěl vzduchem a skončil v křoví v pražských Riegrových sadech.
Zrození pod keřem
Ležel tam. Ne den, ne týden. Ležel tam tak dlouho, až se stal součástí místního ekosystému. Skrýval se v takovém tom hustém houští, kde se potkává šeřík s bezem – což je mimochodem kombinace, ze které by jeden dostal buď rýmu, nebo chuť přičichnout si, jak to krásně voní. Medvídek tam jen tak ležel a moc se toho nedělo, lidé, psi a toulavé kočky chodili kolem a nikdo si jej nevšímal.
A pak se to stalo. Kolem běžel jeden pes, který si strakatého medvídka všiml. Takový ten pražský uličník, co má v rodokmenu všechno od dogy po malého Punťu. Ten pes se zastavil, nadechl se té směsi bezu a staré bavlny a zaštěkal přímo na medvídka: „Haf!“
Víte, ono psí štěknutí v Riegrových sadech může mít svou speciální váhu. To není jen tak nějaké štěknutí do prázdna. To byl tón, který v medvídkovi probudil to, čemu my pohádkáři říkáme „pohádkové kouzlo“. Medvídek ožil. Jenže, aby to nebylo tak jednoduché – a v životě, natož v pohádce, není jednoduché skoro nic – stal se neviditelným.
„No nazdar,“ řekl si medvídek, když se probral. „Jsem živý. A nějaký průhledný“
Neviditelná inspekce parku
Medvídek byl veselá kopa a rozhodl se jít na špacír a objevovat okolí. A obešel si celý park, byl u dětského hřiště, U Mlíkárny, u Sokolovny, u sochy pana Riegra i u dalších dvou. Jak tak chodil, zjistil, že je neviditelný, nikdo ho vůbec neviděl a jemu to přišlo strašně zábavné a veselé.
Jak vznikl Riegráček
Jak se tak toulal, poslouchal. Lidé na sebe pořád volali. „Franto, pojď sem!“ „Boženko, neblázni!“ Medvídek pochopil, že jméno je důležitá věc.
Zastavil se, podíval se na ty stromy, na tu Prahu pod sebou, co vypadala jako z cukru, a prohlásil – vyberu si jméno sám sobě.
„Když už jsem v těch Riegráčích, tak budu Riegráček. Je to zvučné a zní to skoro jako jméno pro šlechtice.“
A tak tam je dodnes. Neviditelný, původně odhozený, ale náš. Pokud někdy v parku ucítíte, že vás něco jemně polechtalo na nose, nebo uvidíte, jak se tráva ohýbá, i když nefouká vítr, tak to je Riegráček. Stejně, když se vám stane něco hezkého, Riegráček pomáhá, má to rád, je to lidumil, ale má rád i zvířátka. Dává na ten park pozor, protože ví, že i když vás někdo odhodí, neznamená to, že nemůžete být pánem svého vlastního kusu světa. Avy se, milé děti, můžete těšit na spousty nových příběhů s Riegráčkem.