V dávných dobách, kdy v Golčově Jeníkovu ještě po dlážděných ulicích klapala koňská kopyta a večer se okna domů rozsvěcela jen plamínky svící, žila na kraji města chudá dívka jménem Madlenka.
Byla milá, tichá a měla oči jasné jako ranní obloha po dešti. Bydlela se svou nemocnou maminkou v malé chaloupce pod lesem. Neměly skoro nic — jen starý stůl, pec a malou zahrádku, kde rostla cibule a několik mrkví. Přesto se Madlenka uměla usmívat. Každé ráno nosila vodu ze studny, sbírala v lese dříví a pomáhala starým lidem na tržišti.
Jednoho podzimního večera, když se nad městem snášela mlha, vydala se Madlenka ke staré tvrzi generála Goltze. Lidé říkali, že tam po nocích straší vojáci a že pod kameny dřímá zakletý poklad. Madlenka ale na strašidla nevěřila. Šla jen nasbírat popadané větve na topení.
Když procházela zahradou u tvrze, uslyšela tichý pláč.
Za starou kašnou seděla dívka v modrém sametovém plášti. Vlasy měla spletené zlatou stužkou a ruce studené jako ranní rosa.
„Proč pláčeš?“ zeptala se Madlenka opatrně.
Dívka vzhlédla.
„Jmenuji se Eleonora,“ zašeptala. „Jsem vnučka generála Goltze.“
Madlenka se polekala. Vždyť Eleonora žila na zámku před mnoha a mnoha lety!
Jenže dívka se usmála tak laskavě, že strach hned zmizel.
„Neboj se,“ řekla Eleonora. „Nejsem strašidlo zlé. Jen nemohu najít klid.“
Pak Madlence vyprávěla tajemství, které v městě nikdo neznal.
Kdysi dávno generál Goltz opravdu ukryl poklad. Nebyly to však truhly zlata pro boháče. Ve sklepení pod starou lipou schoval měšce určené pro chudé lidi, kteří po válce neměli co jíst. Jenže generál zemřel dřív, než mohl svůj slib splnit, a místo pokladu zůstala jen pověst o kletbě.
„Poklad čeká na člověka s dobrým srdcem,“ řekla Eleonora. „A tím člověkem jsi ty.“
Madlenka nevěřila vlastním uším, ale Eleonora ji vedla mlhou až ke staré lípě za tvrzí. Kořeny stromu byly obrovské a mezi nimi ležel kámen s vytesaným znamením koně.
Když jej společně odsunuly, objevily malou železnou schránku.
Uvnitř nebyly drahokamy ani koruny králů. Jen několik měšců stříbrných mincí a dopis.
Madlenka opatrně rozvinula zažloutlý papír.
Stálo tam:
„Kdo tento poklad nalezne, nechť pamatuje, že největším bohatstvím není zlato, ale dobré srdce.“
Madlenka měla slzy v očích.
Druhý den nakoupila s pomocí městského pekaře mouku, chléb, polévku i teplé deky. Společně s několika hodnými lidmi obešla celé město. Nikdo ten večer neusínal hladový.
Stařenka od rynku dostala nový kabát. Děti si pochutnaly na sladkých koláčích. A Madlenčina maminka měla po dlouhé době plný hrnek teplé polévky.
Od té doby se v Golčův Jeníkov říkalo, že opravdový poklad neleží pod kameny ani v tajných sklepeních, ale v lidské laskavosti.
A když se někdy na podzim nad starou tvrzí objeví lehká mlha, lidé prý mohou zahlédnout dvě dívky, jak se drží za ruce a tiše se smějí pod starou lipou — chudou Madlenku a Eleonoru, vnučku generála Goltze.
Stáhni si obrázek, vytiskni a vymaluj :
