Na Karlštejně se toho roku pořád něco dělo.
Kde ještě včera stála jen kamenná zeď, tam dnes rostla nová stavba. Kde včera ležely hromady kamení, tam dnes zedníci skládali jeden kámen na druhý. Ze všech stran se ozývalo klepání kladiv, skřípění vozů a volání mužů, kteří přenášeli těžké trámy.
A mezi tím vším pobíhaly tři ovečky.
První měla hebké rouno jako čerstvě napadaný sníh a jmenovala se Běla. Byla nejmoudřejší a vždycky všechno věděla.
Druhá byla kulatější než sud medu. Jmenovala se Chundelka a pořád měla hlad. Když ji nikdo nehlídal, okusovala všechno dřevěné, co našla.
A třetí?
Ta se jmenovala Skokanka.
Nikdy nechodila.
Jen běhala, poskakovala a byla všude první.
Jednoho jarního rána se všechny tři pásly pod rozestavěným hradem, když Skokanka najednou vyskočila tak vysoko, až málem shodila zedníkovi klobouk.
„Podívejte!“ vykřikla. „Karel jede!“
Po cestě skutečně přijížděl průvod. Uprostřed jel Karel IV. a kolem něj jeho lidé, koně a vozy.
„Kam asi jede?“ přemýšlela Běla.
„Tam, kde mají nejlepší oběd,“ prohlásila Chundelka.
Běla se na ni podívala.
„Tohle je tvoje vysvětlení úplně všeho.“
„Protože většinou bývá správné.“
Karel toho dne přijel ke Karlštejnu, aby se podíval, jak pokračuje stavba jeho hradu.
Zastavil se u dělníků, prohlédl si nové zdi a dlouho se díval vzhůru na stavbu.
Pak ale oznámil:
„Musím se vydat na dlouhou cestu. Pojedu až do Říma.“
„Do Říma?“ zopakovala Skokanka.
„To je strašně daleko,“ řekla Běla.
Chundelka zbystřila.
„A co si tam vezete k jídlu?“
Karel se tomu zasmál.
„Dost zásob na dlouhou cestu.“
V tu chvíli se Chundelce rozzářily oči.
Dost zásob.
To byla slova, která se jí zapsala hluboko do srdce.
Večer už byl na Karlštejně klid.
Karelův průvod měl vyrazit brzy ráno. U vozů se připravovaly pytle mouky, chleby, sýry, sudy a další zásoby na dlouhou cestu.
Chundelka všechno pozorovala zpoza kamene.
„Jen se podívám,“ šeptala.
Nakoukla do jednoho vozu.
Pak do druhého.
A potom uviděla ten největší.
Byl plný pytlů a košů.
„Tahle,“ zašeptala, „je cesta pro mě.“
A než si to stačila rozmyslet, vyšplhala dovnitř.
Schovala se mezi pytel mouky a velký koš s chlebem.
„Tady mě nikdo nenajde.“
A usnula.
Ráno vozy vyrazily.
Kola rachotila po cestě.
Kopyta koní klapala o kameny.
A Chundelka spala.
Když se konečně probudila, všechno kolem ní se houpalo.
„Bělo?“ zavolala.
Nic.
„Skokanko?“
Nic.
Chundelka vykoukla z vozu.
Karlštejn nikde.
Místo něj byly před ní lesy, cesty a kopce.
„Jejda.“
Na chvíli se zamyslela.
Pak se podívala na koš s chlebem.
„No… když už jsem tady.“
A dala se do jídla.
Cesta byla dlouhá.
Průvod projížděl městy a vesnicemi, přes kopce i údolí. Chundelka poprvé v životě viděla vysoké hory.
„Tak tohle je opravdu daleko,“ uznala.
A pak konečně uviděla Řím.
Bylo to obrovské město.
Mnohem větší a rušnější než všechno, co kdy znala.
Lidé proudili ulicemi, všude se ozývaly hlasy a nad městem se tyčily veliké stavby.
Chundelka se rozhlížela.
„Kde je Karel?“
A právě tehdy zaslechla slovo, které ještě nikdy pořádně neslyšela.
Císař.
„Běla by to vysvětlila,“ povzdechla si.
Ale Běla byla stovky kilometrů daleko.
Chundelka tedy musela přemýšlet sama.
Nakonec se jí podařilo dostat blízko k místu, kde se připravovala velká slavnost.
A tam pochopila, proč Karel přijel až do Říma.
Měl se stát císařem.
„Takže… císař je něco jako král?“ zamumlala.
„Přibližně,“ ozval se hlas za ní.
Chundelka se lekla.
Za ní stál muž s velkým košem.
„Císař byl panovníkem Svaté říše římské,“ vysvětlil jí.
„Aha.“
Chundelka chvíli přemýšlela.
„A bude u toho něco k jídlu?“
Muž se rozesmál.
Přišel den slavnosti.
Bylo 5. dubna 1355.
V Římě se shromáždilo mnoho lidí. Karel IV. přijel do baziliky svatého Petra a čekala ho velká slavnost.
Chundelka se samozřejmě dostala co nejblíž.
Nakonec se schovala za velký koš s chlebem.
Z něj vykukovala jen špička jejího čumáčku.
Uvnitř baziliky proběhla slavnostní korunovace.
Karel IV. byl korunován římským císařem.
Chundelka zůstala chvíli úplně potichu.
Poprvé ji ani nenapadlo, že má hlad.
No…
Skoro.
„Tak tohle je tedy něco,“ zašeptala.
Karel, který byl dosud českým králem, se stal také císařem.
A Chundelka si najednou uvědomila, že právě viděla něco, o čem se jednou možná bude vyprávět ještě za stovky let.
Pak se podívala na koš s chlebem.
„Ale tenhle příběh si nechám pro sebe.“
Po slavnosti se Karel vydal s průvodem zpět.
A Chundelka se samozřejmě vydala také.
Tentokrát už věděla, že je na čase vrátit se domů.
Když se po dlouhé cestě konečně objevil Karlštejn, Chundelka málem vyskočila z vozu.
„Domov!“
Na nádvoří už pobíhala Skokanka.
„Chundelko! Kde jsi byla?!“
Běla se na ni podívala přísně.
„Myslím, že bych se měla zeptat jinak.“
„Kde jsi byla?“
Chundelka se usmála.
„V Římě.“
Skokanka zůstala stát s otevřenou pusou.
„V Římě?!“
Běla zamrkala.
„Jak ses tam dostala?“
Chundelka pokrčila rameny.
„Náhodou.“
„Chundelko.“
„Dobře. Schovala jsem se do vozu s jídlem.“
Běla si povzdechla.
Skokanka začala poskakovat kolem ní.
„A viděla jsi korunovaci?!“
Chundelka se hrdě narovnala.
„Viděla.“
„A jaké to bylo?“
Chundelka se na chvíli zamyslela.
„Velkolepé.“
Pak se podívala na Bělu.
„Ale stejně jsem nejraději zpátky na Karlštejně.“
Běla se usmála.
„Tak vidíš. Někdy je potřeba urazit pořádný kus cesty, abychom zjistili, kam vlastně patříme.“
Chundelka přikývla.
„To je pravda.“
Vtom kolem nich prošel jeden ze služebníků. V náručí nesl svazek krásných látek a za ním další dva muži přenášeli truhly.
Skokanka zpozorněla.
„Co se děje?“
„Připravujeme pokoje,“ odpověděl muž.
„Pro koho?“ zeptala se Běla.
Muž se usmál.
„Pro královnu.“
Všechny tři ovečky ztichly.
„Královnu?“ zopakovala Skokanka.
„Jakou královnu?“ zeptala se Chundelka.
Muž už ale pokračoval dál.
Běla se zamyslela.
„Tak to vypadá, že nás na Karlštejně čeká další velká návštěva.“
Skokanka vyskočila.
„A kdo to bude?“
Běla se tajemně usmála.
„To zatím nevím.“
Vtom se z dálky ozval zvuk koňských kopyt.
Jednou.
Podruhé.
Potřetí.
Do nádvoří se pomalu blížil nový průvod.
Lidé se otáčeli a ustupovali stranou.
A mezi nimi se začalo šeptat jedno jméno.
Eliška.
Chundelka se postavila na špičky.
„A myslíte, že bude mít s sebou něco dobrého k jídlu?“
Běla se chytila za hlavu.
„Chundelko!“
Skokanka už ale běžela naproti přijíždějící královně.
A tak tři ovečky ještě netušily, že se právě chystají potkat ženu, o které se budou na Karlštejně vyprávět neobyčejné příběhy.
Ženu, která měla být silnější, než si kdokoli dokázal představit.
Otázky na závěr 🐑
- Kam se Karel IV. vydal po cestě z Karlštejna?
a) Do Paříže
b) Do Říma
c) Do Londýna - Proč Karel IV. cestoval do Říma?
a) Chtěl tam postavit nový hrad
b) Měl tam být korunován císařem
c) Jel hledat ztracený poklad - Kdy byl Karel IV. korunován římským císařem?
a) 1348
b) 1355
c) 1365 - Jak se Chundelka dostala až do Říma? 😄
a) Uletěla na kouzelném koni
b) Schovala se do vozu s jídlem
c) Skokanka ji tam odnesla - Co bylo na Karlštejně ještě pořád ve výstavbě?
a) Hrad
b) Řím
c) Císařská koruna - Kdo měl podle služebníka brzy přijet na Karlštejn?
a) Nový rytíř
b) Královna
c) Jan Hus - Jak se královna jmenovala?
a) Eliška
b) Běla
c) Anna