Od doby, kdy tři kouzelné ovečky poprvé potkaly Karla IV., už uplynulo mnoho let.
Karlštejn mezitím zestárl. Zdi už nebyly nové a světlé jako kdysi, ale stále se tyčily vysoko nad krajinou a hrad vypadal, jako by byl přilepený ke skále.
Běla, Chundelka a Skokanka si na něj dávno zvykly.
Běla byla nejmoudřejší ze všech a vždycky chtěla vědět, proč se věci dějí.
Chundelka měla pořád hlad a zajímalo ji především, jestli bude k obědu něco dobrého.
A Skokanka? Ta byla všude první. Když se někde něco dělo, byla tam dřív než kdokoliv jiný.
Jednoho jarního rána roku 1422 však Skokanka přiběhla na louku tak rychle, že málem vrazila do Běly.
„Vstávejte! Něco se děje!“
Běla zvedla hlavu.
„Co?“
„U cesty jsou nějací lidé. Je jich strašně moc.“
Chundelka přestala žvýkat.
„Mají jídlo?“
„Nevím.“
„Tak to musíme zjistit.“
Běla se na ni podívala.
„To je tvoje první starost?“
„Vždycky.“
Ovečky vyběhly na kopec, odkud bylo dobře vidět do údolí.
A tentokrát Skokanka opravdu nepřeháněla.
Pod hradem se objevovali ozbrojení muži. Přicházeli další a další. Někteří měli vozy, jiní zbraně a kolem kopců se začaly objevovat podivné dřevěné konstrukce.
„Kdo jsou?“ zeptala se Skokanka.
Běla chvíli pozorovala dění pod hradem.
„Myslím, že jsou to husité.“
„Husité?“ zopakovala Chundelka.
„Kdo to je?“
Běla se zamyslela.
„To je dlouhý příběh.“
„Máme čas,“ řekla Chundelka.
„Ty máš vždycky čas, když se u toho dá něco jíst.“
Běla tedy začala vysvětlovat.
„Před několika lety žil učenec a kazatel jménem Jan Hus. Kritizoval některé věci, které se podle něj v církvi děly, a chtěl, aby se církev změnila. Za své názory byl roku 1415 upálen v Kostnici.“
Skokanka vykulila oči.
„A potom začali lidé bojovat?“
„Ano. Jeho smrt vyvolala v Čechách velké pobouření. Lidé, kteří s jeho názory souhlasili, se postupně spojovali do různých husitských skupin. A nakonec začaly husitské války.“
„Takže všichni husité jsou stejní?“ zeptala se Chundelka.
Běla zavrtěla hlavou.
„Ne. Bylo jich víc skupin a neměli vždycky stejné názory. Ale mnozí požadovali mimo jiné, aby se při přijímání podával chléb i víno všem věřícím, nejen kněžím. Proto se také často označovali jako kališníci.“
Skokanka se zadívala dolů.
„A proč chtějí dobýt Karlštejn?“
Běla se zamyslela.
„Protože Karlštejn zůstal na straně krále Zikmunda Lucemburského a jeho katolických přívrženců. A pro husity byl takový silný hrad nedaleko Prahy důležitou nepřátelskou pevností.“
Mezitím na Karlštejně zavládlo napětí.
Hrad v té době patřil králi Zikmundovi Lucemburskému, Karlovu synovi a nástupci.
O obranu hradu se staral purkrabí Zdeslav Tluksa z Buřenic spolu s dalšími muži, mezi nimiž byl také Jan z Lestkova.
Strážní hlídali hradby a připravovali se na nejhorší.
„Musíme se zásobit vodou a jídlem,“ slyšely ovečky jednoho ze strážných.
Chundelka zpozorněla.
„Říkal jídlem?“
„Ano.“
„Tak to bude vážné.“
A skutečně bylo.
Husité oblehli Karlštejn a rozmístili své muže na okolních kopcích.
Z nich mohli na hrad útočit.
Ozývaly se rány.
BUM!
Kameny létaly vzduchem.
PRÁSK!
Jedna ze střel dopadla na hradby.
Skokanka se přikrčila.
„Tohle už není žádná hra.“
Běla přikývla.
„Ne.“
Chundelka se schovala za kámen.
„Myslíte, že nás najdou?“
„Kdo?“
„Ti husité.“
„Proč by hledali tři ovečky?“
Chundelka se zamyslela.
„Nevím. Třeba mají hlad.“
Obležení pokračovalo den za dnem.
A pak týden za týdnem.
A nakonec měsíc za měsícem.
Husité se pokoušeli hrad oslabit střelbou z děl a praků. Z okolních kopců posílali proti hradbám kameny a další střely.
Obránci však Karlštejn neopouštěli.
„Proč prostě neutečou?“ divila se Skokanka.
Běla se usmála.
„Protože právě proto je hrad postavený. Má chránit ty, kteří jsou uvnitř.“
„A proč husité neodejdou?“
„Protože chtějí, aby se obránci vzdali.“
„Takže kdo vydrží déle?“
„Přesně.“
Chundelka si povzdechla.
„Tak to bude hodně dlouhá soutěž.“
Jednoho večera se ale na louce ozvalo něco zvláštního.
Skokanka se vrátila z průzkumu.
„Bělo! Něco se změnilo!“
„Co?“
„Přijel další velký zástup.“
Běla se podívala směrem k táborům.
„To bude Zikmund Korybutovič.“
„Kdo to je?“
„Litevský kníže. Přijel husity podpořit a stal se v té době správcem země z jejich strany.“
Skokanka si povzdechla.
„Takže jich bude ještě víc.“
„Ano.“
Jenže ani to Karlštejn nedobylo.
Podzim přišel rychle.
Listí začalo žloutnout a tráva pod hradem byla mokrá od ranních mlh.
Obležení trvalo už celé měsíce.
Hradní posádka byla unavená.
Husité byli unavení také.
A pak přišla zpráva, že se k českým zemím blíží křižácké vojsko, které má Karlštejnu pomoci.
Husité věděli, že musí jednat.
Připravili ještě jeden velký útok.
Skokanka se schovala mezi kameny.
Chundelka se tiskla k Běle.
„Mám strach,“ zašeptala.
Běla ji pohladila čumáčkem.
„To je v pořádku.“
„Ty se nebojíš?“
„Bojím.“
„Ale jsi nejmoudřejší.“
„To neznamená, že se nikdy nebojím. Jen se snažím přemýšlet, co udělat dál.“
Skokanka se nadechla.
„Tak co uděláme?“
Běla se podívala na hrad.
„Počkáme.“
A skutečně.
Ani poslední velký pokus husitů Karlštejn nedobyl.
Po více než pěti měsících obléhání začala oběma stranám docházet síla.
Nakonec bylo 8. listopadu 1422 uzavřeno příměří.
Husité od Karlštejna odtáhli.
Hrad zůstal stát.
Když se po dlouhých měsících konečně utišily rány a v okolí Karlštejna zavládlo ticho, vyběhly ovečky na kopec.
Skokanka se rozhlédla.
„Je po všem.“
Chundelka se usmála.
„A víte, co je nejlepší?“
„Co?“
„V hradní kuchyni zase vaří.“
Běla se rozesmála.
„Samozřejmě.“
Pak se všechny tři podívaly na Karlštejn.
Stál pořád pevně nad údolím.
Stejně jako za Karla IV.
Jen teď už věděly, že hrad není jen místem, kde kdysi žil slavný císař.
Je to také místo, které zažilo válku, obléhání, strach a dlouhé měsíce čekání.
A tři kouzelné ovečky pochopily ještě jednu věc.
Historie nejsou jen králové, hrady a dávné letopočty.
Jsou to také lidé, kteří se museli rozhodovat, čeho se budou držet, za co budou bojovat a jak dlouho dokážou vydržet.
Skokanka se najednou rozběhla dolů z kopce.
„Kam běžíš?“
„Na hrad!“
„Proč?“
Skokanka se otočila.
„Chci zjistit, jestli tam po tom obléhání zbylo něco k jídlu!“
Chundelka vyrazila za ní.
„Počkej na mě!“
Běla zavrtěla hlavou a vydala se za nimi.
„Ty dvě se snad nikdy nezmění.“
A nad Karlštejnem konečně zavládlo ticho.
Jen vítr šuměl v korunách stromů.
A někde daleko v kopcích zůstaly stopy po mužích, kteří se před mnoha staletími pokoušeli jeden z nejslavnějších českých hradů dobýt.
Karlštejn však vydržel.
Proč se vlastně Karlštejn stal terčem husitského obléhání?
a) Protože stál na straně krále Zikmunda
b) Protože v něm bydlely ovce
c) Protože byl nejvyšším hradem v Čechách
Kdo tehdy Karlštejn bránil?
a) Zdeslav Tluksa z Buřenic a jeho lidé
b) Tři kouzelné ovečky
c) Jan Hus
Jak dlouho přibližně obléhání Karlštejna trvalo?
a) Několik dní
b) Několik týdnů
c) Více než pět měsíců
Kdo byli husité?
a) Lidé, kteří chtěli změny v církvi a navazovali na učení Jana Husa
b) Skupina rytířů, kteří stavěli hrady
c) Strážci českých korunovačních klenotů
Jak obléhání Karlštejna nakonec skončilo?
a) Husité hrad dobyli
b) Obránci hrad opustili
c) Bylo uzavřeno příměří
Co udělala Chundelka během obléhání? 😄
a) Hledala něco k jídlu
b) Velela obráncům
c) Stavěla katapult