Od chvíle, kdy ovečky poprvé uviděly, jak na kopci nad Berounkou vyrůstá mohutný hrad, nemluvily skoro o ničem jiném.
Karlštejn byl stále větší a krásnější. Zdi se zvedaly k nebi, věže se tyčily nad krajinou a všude kolem se ozývalo klepání kladiv, skřípání vozů a volání dělníků.
„Myslíš, že už je hotový?“ zeptala se jednou ráno jedna ovečka.
„Ještě ne,“ odpověděla druhá. „Podívej, tamhle pořád něco stavějí.“
Obě se zahleděly vzhůru.
Nad nimi se tyčila Velká věž.
„A co myslíš, že bude tam nahoře?“ zeptala se první ovečka.
Druhá pokrčila rameny.
„Možná královský pokoj.“
„Možná pokladnice.“
„A možná tam Karel IV. schovává obrovský sýr.“
Obě se rozesmály.
Jenže v tu chvíli kolem nich prošel starý hradní dělník a zaslechl jejich poslední větu.
„Sýr tam tedy určitě nebude,“ zabručel.
Ovečky se otočily.
„A co tam tedy bude?“
Dělník se rozhlédl, jestli je nikdo neposlouchá, a naklonil se k nim.
„To je tajemství.“
A odešel.
Tajemství.
To slovo se ovečkám celý den honilo hlavou.
Co může být na Karlštejně tak tajného, že o tom dělník nechce mluvit?
Večer, když se na hrad sneslo šero, se ovečky vydaly na průzkum.
Prošly kolem hradeb, kolem studny a pomalu stoupaly výš.
Najednou uslyšely kroky.
„Šššš!“
Ovečky se přikrčily za kámen.
Po cestě kráčel muž v dlouhém plášti.
V ruce držel klíč.
A nebyl to obyčejný klíč.
Byl obrovský.
„Kam asi jde?“ zašeptala jedna ovečka.
„Musíme to zjistit.“
Potichu se vydaly za ním.
Muž vystoupal až k Velké věži.
Zastavil se před těžkými dveřmi.
Vytáhl klíč.
Cvak.
Dveře se otevřely.
Ovečky proklouzly dovnitř.
Uvnitř bylo ticho.
Takové ticho, že slyšely vlastní dech.
Muž pokračoval vzhůru po schodech.
Ovečky šly za ním.
Jedno patro.
Druhé.
Třetí.
A pak se před nimi otevřely dveře.
Ovečky zůstaly stát jako přikované.
„To není možné,“ zašeptala jedna.
Před nimi se třpytilo zlato.
Na stěnách se leskly drahé kameny a barevná světla se odrážela od všeho kolem.
„Co to je?“ vydechla druhá ovečka.
Muž se otočil.
Ovečky ztuhly.
Ale místo aby je vyhnal, usmál se.
„Tak už jste to tajemství objevily.“
Ovečky sklopily hlavy.
„Promiňte. My jsme jen chtěly vědět, co tady je.“
„Tak se dívejte.“
Muž ustoupil stranou.
A tehdy je ovečky spatřily.
Korunovační klenoty.
„Tohle je koruna?“ zeptala se jedna ovečka.
„Ano.“
„A opravdu ji nosí král?“
„Při korunovaci ano.“
Ovečka přistoupila o kousek blíž.
Koruna se třpytila tak, že jí málem přestaly fungovat oči.
„Proč ji ale schováváte právě tady?“
Muž se usmál.
„Protože Karel IV. chtěl, aby nejcennější poklady českého království byly v bezpečí.“
Ovečky se podívaly kolem sebe.
„Takže Karlštejn je vlastně obrovská pokladnice?“
„Nejen to,“ odpověděl muž. „Ale právě pro takové poklady měl být Karlštejn jedním z nejbezpečnějších míst v zemi.“
Ovečky si sedly na zem.
„A co všechno jsou korunovační klenoty?“ zeptala se druhá.
Muž jim začal vysvětlovat.
„Nejdůležitější je Svatováclavská koruna. K ní patří také žezlo a královské jablko. Jsou to symboly českých králů.“
„Takže to nejsou jen obyčejné šperky?“
„Ani náhodou.“
Muž zvážněl.
„Když byl člověk korunován českým králem, koruna mu připomínala, že přebírá velkou odpovědnost. Není to jen o tom, kdo má na hlavě nejhezčí korunu.“
Ovečky chvíli mlčely.
Pak jedna řekla:
„Takže král měl být hlavně dobrý král.“
„Přesně.“
„A proč je tady všechno tak krásné?“ zeptala se první ovečka.
Muž se rozhlédl po místnosti.
„Protože Karel IV. chtěl, aby místo, kde budou nejcennější poklady uloženy, bylo samo o sobě výjimečné.“
Ovečky se rozhlédly kolem.
A najednou si všimly, že nejsou v obyčejné místnosti.
Byla to kaple svatého Kříže.
Stěny zdobily obrazy, zlato a drahé kameny.
„Tohle je kaple?“ podivila se jedna ovečka.
„Ano. Právě tady byly korunovační klenoty uchovávány.“
„Takže tady se lidé také modlili?“
„Ano.“
Ovečky ztichly.
Najednou jim připadalo, že místo není jen krásné.
Bylo také zvláštní a posvátné.
Vtom se z chodby ozvaly kroky.
„Někdo jde!“
Muž rychle zavřel truhlu.
„Musíte pryč.“
Ovečky se rozběhly ke dveřím.
Seběhly první schody.
Druhé.
Třetí.
Až se konečně dostaly ven z Velké věže.
Sedly si do trávy a dlouho ani jedna nepromluvila.
„Takže jsme právě viděly korunovační klenoty,“ řekla nakonec jedna.
„Ano.“
„A byly opravdu na Karlštejně.“
„Ano.“
„A Karel IV. je nechal schovat tady.“
„Ano.“
Ovečka se zamyslela.
„Takže ta naše dnešní procházka byla vlastně trochu jako výlet do minulosti.“
Druhý den se ovečky vrátily na své místo pod kopcem.
Karlštejn se nad nimi tyčil stejně majestátně jako předtím.
Jenže teď už věděly, co se ukrývalo za jeho zdmi.
„Myslíš, že tam ty klenoty ještě jsou?“ zeptala se jedna.
„To nevím.“
„A co se s nimi stalo?“
Druhá ovečka se podívala na hrad.
„To bychom musely zjistit.“
Vtom kolem nich proběhl malý kluk.
„Víte, že korunovační klenoty už na Karlštejně nejsou?“ vykřikl.
Ovečky se na sebe podívaly.
„Cože?“
Kluk se zastavil.
„Dnes jsou uložené jinde. A když je chtějí lidé vidět, musí se kvůli tomu otevřít zvláštní místnost.“
„A kde?“
Kluk se jen tajemně usmál.
„To už si zjistěte samy.“
A odběhl.
Ovečky zůstaly stát pod hradem a dívaly se za ním.
„Takže naše dobrodružství s korunovačními klenoty ještě neskončilo.“
„Vypadá to tak.“
Jedna ovečka se usmála.
„Tak co podnikneme příště?“
Druhá se podívala vzhůru na mohutné hradby.
„Karlštejn má ještě spoustu tajemství.“
A obě se rozběhly po louce směrem k hradu.
Protože když už jednou začnete odhalovat historii, není vůbec snadné přestat.
Kvíz pro děti
1. Kdo nechal Karlštejn postavit?
A) Karel IV.
B) Rudolf II.
2. K čemu Karlštejn mimo jiné sloužil?
A) K uchovávání královských pokladů a korunovačních klenotů
B) Jako škola pro rytíře
3. Jak se jmenuje nejznámější česká královská koruna?
A) Svatováclavská koruna
B) Karlštejnská koruna
4. Ve které části Karlštejna byly korunovační klenoty uloženy?
A) V kapli svatého Kříže
B) Ve hradní kuchyni