Jednoho krásného jarního rána seděl Riegráček v Riegrových sadech na své oblíbené lavičce a pozoroval, jak se Praha pomalu probouzí.
Slunce šimralo střechy domů, ptáci se překřikovali v korunách stromů a z nedalekého hřiště se ozýval dětský smích.
Riegráček si spokojeně protáhl tlapky.
Vtom kolem něj proletěla sojka.
„Letím na Petřín!“
Za ní druhá.
„Já taky!“
A za nimi celá skupinka vrabců, kosů a holubů.
„Co se to dneska děje?“ podivil se Riegráček.
Stará sojka přistála přímo vedle něj.
„Copak to nevíš? Na Petříně rozkvetly mandloně!“
„Mandloně?“
„Ano! A nejvíc jich teď kvete v Seminářské zahradě. Celý Petřín je samý bílý a růžový květ. Lidé se tam chodí dívat, fotit a obdivovat, jak se kopec po zimě probudil.“
Riegráček vyskočil.
„Tak to se musím podívat taky!“
Riegráček se vydal přes Prahu.
Protože byl neviditelný, mohl si cestovat, jak se mu zachtělo. Chvíli šel pěšky, chvíli se vezl tramvají a nakonec se ocitl pod Petřínem.
Jakmile vystoupil, zůstal stát s otevřenou pusou.
Petřín byl opravdu nádherný.
Mezi zelenými stromy zářily rozkvetlé mandloně a jejich větve byly obsypané jemnými květy. Všude kolem vonělo jaro a mezi květy poletovaly včely.
Riegráček pomalu kráčel vzhůru.
Čím výš stoupal, tím víc květů kolem sebe viděl.
A pak dorazil do Seminářské zahrady.
„Tak tady jich je opravdu nejvíc!“ vydechl.
Před ním se rozprostíraly stromy obsypané růžovobílými květy. Vypadalo to, jako by na Petřín napadal sníh, který místo roztátí rozkvetl.
„Ahoj!“
Riegráček sebou trhl.
Na větvi mandloně seděla malá veverka.
„Já jsem Rozárka.“
„Riegráček.“
„To vím.“
„Všichni mě znají, ale nikdo mě nevidí,“ povzdechl si Riegráček.
„To musí být někdy docela praktické.“
„To tedy je.“
Rozárka seskočila ze stromu.
„Pojď. Ukážu ti něco.“
Vedla Riegráčka mezi rozkvetlými mandloněmi.
„Podívej se pořádně.“
Riegráček zvedl hlavu.
Na první pohled vypadaly všechny stromy nádherně.
Jenže pak si všiml něčeho zvláštního.
„Tamhle jedna nekvete.“
Uprostřed rozkvetlé zahrady stála mandloň, jejíž větve byly úplně holé.
Ani jediný květ.
„Právě proto jsem tě sem chtěla přivést,“ řekla Rozárka.
„Co se jí stalo?“
„Nevím. Včera ještě měla poupata.“
Riegráček obešel strom dokola.
Podíval se na větve.
Na kmen.
Na zem.
A pak uslyšel tiché:
„Ach jo…“
Riegráček se zastavil.
„Slyšela jsi to?“
Rozárka zavrtěla hlavou.
„Co?“
„Někdo si povzdechl.“
Riegráček přiložil ucho ke kmeni.
„Au!“
„Co je?“
„Ta mandloň mluví!“
„Já nechci rozkvést,“ zašeptala mandloň.
Riegráček překvapeně zamrkal.
„Proč? Vždyť všechny ostatní mandloně jsou nádherné.“
„Já vím.“
„Tak proč jsi smutná?“
Mandloň chvíli mlčela.
„Protože se bojím.“
„Čeho?“
„Až rozkvetu, přiletí včely.“
„A to je špatně?“
„Já nevím! Nikdy jsem ještě nekvetla.“
Riegráček se podíval na Rozárku.
„To je celé?“
„To je celé,“ přikývla veverka.
Riegráček se zamyslel.
„Takže se vlastně bojíš něčeho, co vůbec neznáš.“
Mandloň tiše zašustila větvemi.
„Ano.“
Riegráček se posadil pod strom.
„Víš co? Já jsem se taky kdysi bál.“
„Čeho?“
„Když jsem ožil, byl jsem úplně sám. Nevěděl jsem, proč jsem neviditelný, kde jsem a co se mnou bude.“
Mandloň mlčela.
„A pak jsem zjistil, že ne všechno neznámé musí být strašidelné.“
Rozárka přikývla.
„A víš, co se stane, až rozkveteš?“
Mandloň zavrtěla větvemi.
„Přiletí včely. Budou si brát nektar a přenášet pyl z květu na květ. A právě díky tomu mohou později vzniknout mandle.“
„Takže… včely mi vlastně pomůžou?“
„Přesně.“
Mandloň chvíli přemýšlela.
A pak se na jedné větvi objevilo první malé poupě.
„Podívej!“ vykřikl Riegráček.
Poupě se pomalu otevřelo.
Objevil se jemný růžovobílý květ.
Pak druhý.
Třetí.
A najednou se celá mandloň rozzářila.
Riegráček s Rozárkou jen nevěřícně koukali.
„Tak co?“ zeptal se Riegráček.
Mandloň se zachvěla ve větru.
„Je to krásné.“
Vtom se ozvalo:
Bzzzzzzzz.
Přiletěla první včela.
Sedla si na květ.
Mandloň se zachvěla.
„To lechtá!“
Riegráček se rozesmál.
„Vidíš?“
„Vidím.“
Riegráček s Rozárkou se vydali dál zahradou.
„Rozárko,“ zeptal se po chvíli, „proč je vlastně Petřín tak slavný?“
Veverka se usmála.
„Protože je to jedno z nejkrásnějších míst v Praze. Lidé sem chodí už stovky let.“
Riegráček se rozhlédl.
„A ta věž nahoře?“
Nad korunami stromů se tyčila Petřínská rozhledna.
„Ta byla postavena v roce 1891 při Jubilejní zemské výstavě,“ vysvětlila Rozárka.
„A proč vypadá trochu jako Eiffelova věž?“
„Protože právě tou se stavitelé inspirovali.“
Riegráček překvapeně vzhlédl.
„Takže Praha má svou vlastní Eiffelovku!“
„Trochu menší.“
„Ale stojí na kopci.“
„Přesně.“
Riegráček se usmál.
„Takže je vlastně takový pražský trik.“
Rozárka se rozesmála.
Odpoledne už byl Petřín plný lidí.
Děti běhaly mezi stromy, lidé si prohlíželi rozkvetlé mandloně, fotografovali jejich květy a obdivovali jarní Prahu.
Riegráček s Rozárkou seděli v trávě a pozorovali město pod sebou.
„Tak tohle se ti povedlo,“ řekla Rozárka.
Riegráček se usmál.
„Vlastně jsme jen zjistili, čeho se ta mandloň bála.“
„A někdy právě to stačí.“
Slunce začalo pomalu klesat.
Riegráček se naposledy podíval na rozkvetlé stromy.
„Tak zase někdy.“
„Kam jdeš?“
„Domů.“
„Do Riegrových sadů?“
„Ano.“
Riegráček se vydal dolů z kopce.
Jenže po chvíli se zastavil.
Něco upoutalo jeho pozornost.
Z úpatí Petřína se ozvalo:
Cink!
Pak tiché zahvízdání.
A pomalu se po svahu začala pohybovat červená kabina.
Riegráček zůstal stát.
„Co je tohle?“
Rozárka doběhla za ním.
„Petřínská lanovka.“
Riegráček fascinovaně sledoval, jak kabina stoupá vzhůru.
„Ona jezdí po kopci?“
„Ano.“
„A vozí lidi?“
„Ano.“
Riegráček se usmál.
„Tak to musím vyzkoušet.“
Kabina zmizela mezi stromy.
A právě když se Riegráček chystal vydat dolů k její stanici, všiml si v jednom z oken něčeho podivného.
Na sedačce seděl malý chlupatý tvor.
Riegráček zamrkal.
Kabina byla pryč.
„Rozárko…“
„Co?“
„Myslím, že v té lanovce někdo je.“
„Lidé tam přece jezdí pořád.“
„Ne.“
Riegráček se podíval na místo, kde kabina zmizela.
„Myslím, že tam jel někdo, koho bych měl poznat.“
A rozběhl se dolů z Petřína.
Netušil ještě, že jeho první jízda lanovkou bude mnohem dobrodružnější, než si představoval…
Ale to už je pohádka na příště.
Kvíz pro děti
1. Kde na Petříně najdeme známé rozkvetlé mandloně?
A) V Seminářské zahradě
B) U Karlova mostu
2. Kdy byla postavena Petřínská rozhledna?
A) 1891
B) 1357
3. Podle jaké známé věže byla Petřínská rozhledna inspirována?
A) Eiffelovy věže
B) Big Benu
4. Co Riegráček objevil na konci pohádky?
A) Petřínskou lanovku
B) Létající tramvaj