To je vám taková věc s tím časem. Čas, to je veličina ošemetná. Někdo ho má fůru a neví, co s ním, a jiný by ho krájel na lékárnických váhách. A pak jsou tací, jako byl náš Vilda z jihočeské Volyně, co by nejraději ten čas přetrhli jako starý kšandy, jen aby už byli u toho, co si zrovna usmysleli.
Vilda, to byl kluk jako z praku – a to doslova. Ten jeho prak, to nebyla jen tak ledajaká guma na klacku, to byla prodloužená ruka jeho netrpělivosti. Vilda totiž neuměl čekat. On chtěl mít všechno dřív, než si o to stačil říct. To máte tak: když se peče buchta, Vilda by ji nejradši tahal z trouby ještě syrovou. Když se staví májka, on už by chtěl tancovat v kole. No a s prací? Jéminkote, to byla písnička! Jak měl mamince pomoct v kuchyni, úklidem nebo tatínkovi v dílně, hned se tvářil, jako by mu vlezla moucha do nosu. Frfňal, ošíval se a radši utekl ven, aby mohl dělat svou neplechu.
A že jich ve Volyni nadělal! Jednou si rozestavil plechovky na Zvěřinci a pálil do nich, až to zvonilo jak nedělní klekání. Jindy zase u Tvrze, zrovna pod nosem svatého Petra, zkoušel, kolik tašek na střeše vydrží náraz kamení. No, dospělí ho hnali, to si pište. „Vildo, ty uličníku, počkej, až tě chytíme!“ volali za ním. A Vilda jen procedil mezi zuby: „Počkat? Já nečekám na nikoho!“
Jednou takhle v podvečer, když se slunce líně protahovalo nad pošumavskými kopci, si to Vilda štrádoval Nádražní ulicí. V hlavě se mu honily všelijaké fantazie a scénáře a v duši takovou tu zvláštní nudu, co kouše víc než blecha v kožichu. Přešel koleje, vyfuněl to až k Andělíčku, tam, co se Volyně rozprostírá pod vámi jako na dlani.
Už se stmívalo, hvězdy začaly vykukovat jako stříbrné špendlíky, ale Vilda, místo aby mazal domů k večeři, přemítal si v hlavě o všelijakých lumpárnách, když v tom uviděl na stromě chomáč šišek. „Však já vám dám,“ pomyslel si, natáhl gumu, zamířil a – prásk! Jenže místo do šišek se ozvalo takové divné „hu-huu“ a z větví se vyvalilo něco velkého, peří to mělo a oči jako dva rozsvícené lampiony.
Byla to sova. Ale ne taková ta obyčejná, co loví myši. Tahle byla kouzelná, vypadala, jako by ji vytesali z měsíčního světla. Vilda tam stál, pusu dokořán, až by mu tam mohl vletět i chroust.
„Proč mě budíš, ty pleticho?“ houkla sova lidským hlasem. „A co vlastně chceš, kromě toho, že tu strašíš po večerce?“
Vilda zakoktal: „Já… já… já chci mít všechno hned! Nechci na nic čekat, chci umět kouzlo, aby se svět točil, jak já pískám!“ Vychrlil ze sebe vlastně poslední myšlenky před tím, než střelil prakem…
Sova si urovnala peří a podívala se na něj s takovým tím výrazem, co mívají staří učitelé, když žák neví, která bije. „No dobrá, ty furiante. Máš štěstí, že jsem se dobře vyspala. Přinesu ti na půjčení knihu. Jsou v ní obrázky. Na co ukážeš, to bude hned. Ale pamatuj – hned neznamená vždycky dobře.“
A než Vilda stačil říct „švec“, sova mu hodila kouzelnou knihu z pařátů, zamávala křídly, blesklo to, jako když vyhoří pojistky, a Vilda stojí uprostřed Volyně na Náměstí Svobody. Slunce pálí, radnice stojí, čápi na komíně klapou zobáky, ale v ruce drží tu knihu.
„Tak schválně,“ řekl si Vilda a otevřel ji. Ukázal na duhu. A vteřinu nato se přes město vyklenul barevný most, že i malíři z Prahy a Florencie by bledli závistí. „Tohle chci!“ ukázal na obrázek zámku. A u Andělíčku se najednou zjevil zámek s deseti věžemi, co se leskly jako hladiny rybníků u Třeboně. A teď už to svištělo: Vilda staré baráky nahradil mystickými paláci, místo školy nechal vyrůst závodní dráhu, kašny na náměstí se začaly třpytit ryzím zlatem a místo Hradčaňáku se najednou šplouchalo moře s vlnami, pískem a stánky se zmrzlinou, co nemizela. Vilda si dokonce vyčaroval draka, sedl mu na hrb a proháněl se nad Volyní jako pánbůh v civilu. Diamantový prak v kapse, bonbóny na každém rohu, čokoládový bazén na Děkaně… všechno bylo hned. Vteřina – a hotovo.
Jenže, vážení, tady je ten háček. Když to takhle dělal celý den, začalo se mu v břiše dělat tak nějak divně. Ne z té čokolády, ale z té nudy. Protože když můžete mít všechno, na co si vzpomenete, během mrknutí oka, tak to najednou ztratí tu barvu, jiskru a nádech. To je jako jíst pořád jenom dorty – za chvíli byste dali království za kůrku suchého chleba.
Unavený Vilda, celý unavený od té umělé slávy, sesedl z draka a lehl si do trávy na náměstí. A jak tak koukal na tu svou „novou“ Volyni, co vypadala spíš jako cirkus, tak usnul.
Probudil ho až známý šum křídel. Sova. „Tak co, Vildo? Jak chutná svět, kde se nečeká?“ Vilda se na ni podíval, protřel si oči a povzdechl si: „Víš, sovo… ono je to sice hned, ale je to takové… bez chuti. Jako polévka bez soli. Člověk se ani nestihne těšit, a už to má. A když se pro to nenadře, tak mu to vlastně ani nepatří.“
Sova jen pokývala hlavou: „No vidíš, ty rošťáku. Trvalo ti to jeden kouzelný den, někomu to trvá celý život.“ Blesklo to podruhé a Vilda seděl u Andělíčka. Byl letní podvečer, v ruce měl svůj starý dřevěný prak a v dálce slyšel zvony. Žádné moře, žádní draci. Jen stará dobrá Volyně. A víte co, v lidském čase uběhlo sotva deset minut.
Vilda pelášil domů, div si nohy nezlámal. Vklouzl do pokoje, rodiče ani nezjistili, že byl pryč, a spal jako dudek. Ale ráno? To se děly věci! Vilda přiběhl do kuchyně a dřív, než maminka stačila říct „Vildo, běž se umýt“, on už bral koš na dříví. „Mami, tati, já vám s něčím pomůžu. Já si to chci užít!“
Rodiče na sebe koukali, jestli ho v noci nepraštila pavlač do hlavy, ale byli rádi. A Vilda? Ten zjistil, že když se člověk u té práce trošku zapotí, tak ta buchta potom chutná jako z nebeské pekárny.
Ale abych vám nelhal, v noci, když ulehne, se mu občas o tom drakovi zdá. Jenže teď už ví, že si k němu musí tu cestu poctivě vyšlapat. Protože to, co je hned, za moc nestojí. Ale to, na co si člověk počká… jéje, to je panečku kumšt!