Bylo to v dobách, kdy se nad rajhradským klášterem vznášela vůně čerstvě upečených hostií a zvuk benediktinských modliteb se mísil s věčným klapotem mlýnských kol. Právě tehdy se ve městě udála věc náramná, neboť vojkovický mlynář Anton Tomek, muž činu a velkého klobouku, získal místní Mlýn za sumu, ze které se leckomu zatočila hlava – za celých čtyři tisíce tři sta sedmdesát zlaťáků. A aby mu nebylo vesele až příliš, musel vrchnosti rok co rok sázet na stůl rovných tisíc čtyřicet pět zlatých a k tomu ještě třicet krejcarů jako roční činži. Zatímco se u Tomka mouka jen sypala, jeho soused Ignác Maroušek měl oči pro pláč. Ignác byl sice dobrák, ale jeho polnosti i louky jako by byly zakleté. Co zasel, to mu mráz vzal nebo sucho vypálilo, a tráva na jeho lukách byla tak nedomrlá, že i kozy nad ní ohrnovaly nos.
Jednoho podvečera, když se Ignác vracel z návštěvy od souseda mlynáře a v hlavě mu ještě doznívalo vyprávění o úspěších, kráčel smutně podél náhonu. Stará vykotlaná vrba se nad vodou nakláněla jako unavená stařena a právě v jejích kořenech spatřil Ignác postavičku, která do krajiny tak docela nepatřila. Seděl tam starý hastrman, v zeleném kabátci s šosy, ze kterých neustále odkapávala voda, a z dlouhé fajfky vyfukoval obláčky modravého dýmu. Ignáci, promluvil vodník hlasem, který zněl jako bublání potoka přes kameny, já vím moc dobře, jaká lapálie tě trápí a proč se tvému hospodářství nedaří. Já ti pomůžu, ale pamatuj, že voda nic nedává nadarmo. Když mi v klášteře u pánů benediktinů vymůžeš, aby do zimy obnovili Starou pilu a vyčistili náhon, abych tam mohl chovat své rybky v poklidu jako kdysi, tvé trápení skončí.
Ignác, ač udiven a pln nedůvěry, horlivě odkýval všechno, co si vodní pán přál. Hastrman pak s tajemným úsměvem sáhl do hlubokého stínu pod vrbou a vytáhl starou, podivně se lesknoucí kosu. Podej ji na své louky a pole, pravil hastrman, a uvidíš, jak se ti začne dařit, ale běda ti, jestli na svůj slib zapomeneš. Ignác se vrátil domů, upadl do hlubokého spánku a ráno, když ho první sluneční paprsek polechtal na nose, nevěřil vlastním očím. U postele stála kosa, reálná a studená. Protože právě vrcholilo léto a byl čas sečení, vyběhl ven a jen co prvně máchl, začaly se dít divy. Tráva padala pod ostřím sama, klasy obilí byly těžké a zlaté a úroda se mu na vozech vršila tak zázračně, že mu sousedé záviděli.
Jenže peníze a plné sýpky jsou věc ošidná, neboť často obrousí ostří svědomí. Ignác se celý boží den oháněl zázračnou kosou, v noci počítal utržené zlaťáky a na cestu do kláštera, na opata i na Starou pilu si ani nevzpomněl. Dny se krátily, ranní mlhy začaly studit a Ignác měl sice panství připravené na zimu a měšec naditý k prasknutí, ale slib daný u náhonu mu odplaval z hlavy jako staré listí. Pak jednou, když se opět blížil k sousedovu mlýnu, spatřil na vrbě znovu tu zelenou postavu. V tu ránu ho píchlo u srdce a začal se překotně omlouvat, slibovat a prosit, ale hastrman jen smutně pokýval hlavou. Už je zima, Ignáci, a led brzy zavře hladinu, řekl vodník přísně, porušil jsi dohodu a moje rybky nemají kde přezimovat.
Než mohl Ignác vykřiknout, ocitl se pod vodou v chladném, ale čarokrásném vodním království. Celý jeden dlouhý rok musel pod hladinou sloužit, čistit šupiny kaprům, hlídat potěr a starat se o hastrmanovo hospodářství, aby pochopil, jak těžko se žije tam, kde chybí domov. Teprve po roce, když se nad Rajhradem opět rozvonělo jaro, ho hastrman propustil. Ignác se vrátil na břeh mokrý a chudý. Kosa byla pryč, zásoby se rozkutálely a jeho dům i pole vypadaly hůře než dřív. Ale Ignác už nebyl tím marnivým hospodářem. Plivl si do dlaní a poctivou, tvrdou prací dal všechno krůček po krůčku do pořádku. A pokaždé, když šel kolem kláštera nebo starého náhonu, smekl klobouk, protože už navždy věděl, že co se jednou slíbí, to se musí dodržet, i kdyby na chleba nebylo.
