Nu, pánové a dámy, pokloňte se, sundejte klobouky a vybalte kapesníky, protože to, co vám teď předestřu, není jen tak ledajaký žvást z kroniky, ale příběh tak neuvěřitelný, že by se nad ním i sám král Ludvík podivil a u dvora by z toho byla mela na tři sezóny! Je to zkrátka taková náhoda, že by se o tom daly psát trilogie, kvarteta, ba i celé symfonie!
Píše se léto léta páně tisíc čtyři sta a deset. Sluníčko pere do pancířů, že by se na nich dala smažit vajíčka, a tamhle u Grunwaldu, v dalekém Polsku, se to řeže! Ach, ta krása, ta elegance, ta grácie! Němečtí rytíři a polsko-litevské šiky se tam mydlí s takovým zápalem, jako by šlo o poslední výprodej hedvábí v Paříži. Krev teče, brnění řinčí, zkrátka bitva jako řemen, nelítostná a tvrdá, až z toho jednomu přechází zrak!
A v této vřavě máme našeho hrdinu. Říkejme mu Dietrich. Je to poctivý německý rytíř z městečka Hof, hnedka u dnešních českých hranic. Když už měl toho vraždění s grácií tak akorát dost, řekl si: „Dost bylo slávy, Dietrichu, jede se domů!“ A tak si to šine na svém věrném oři zpátky, až dorazí do obce, které tehdy říkali Rossbach, ale my, co známe mapu jako své boty, víme, že jsou to dnešní Hranice.
V té době tam ještě panoval starý dobrý Konrád z Neiberku – to bylo ještě dřív, než ty své državy střelil rodu Zedtwitzů, chápete? Dietrich dorazil ke Koňskému potoku, nechal koníka loknout té osvěžující břečky a sám zamířil – kam jinam, vy šibalové – do krčmy!
„Hejsa, šenku! Jednu pečenou slepici, hezky na rožni dozlatova, k tomu cibuli, ať mám dech jako drak, a pořádný korbel tmavého piva!“ zvolal Dietrich a už se mu dělaly boule za ušima.
Jak si tak hoduje a mlaská, přišourá se k němu takový stařík. Otrhaný byl jako samet po deseti letech v dešti, ale v očích mu hráli všichni čerti. „Cizinče,“ špitne, „vidím, že jsi chrabrý voják. Jistě jsi prošel světa kraj!“ „Baže prošel,“ odvětí Dietrich s plnou pusou, „peněz mám dost, ale ta vojna mě už nebaví. Kdybych tak věděl, co se životem dál…“
A v tu ránu staříkovi blesklo v oku. „Mám zázračný lektvar! Přenesu tě do budoucnosti, chceš-li… ale stojí to balík, příteli, pořádný balík!“
No, děti moje, vy už víte, že ten dědek byl obyčejný vlezlý šizuňk! Kdysi tak dlouho otravoval jednu starou ježibabu, až mu namíchala „lektvar zmizení do budoucnosti“, jen aby se ho zbavila. Stařík sice dělal, že ho vypil a zmizel, ale ve skutečnosti ho schoval pod halenu a teď ho s velkou pompou střelil našemu Dietrichovi za hromadu zlatých dukátů. Kšeft století, to vám povím!
Dietrich, zmožený pivem a vidinou klidu, nelenil. Vylil ten dryják do dalšího korbele, vypil ho na ex a… prásk! Usnul jako špalek, až se stoly třásly.
A teď se podržte! Když se Dietrich probral, nebyl v zakouřené krčmě, ale venku na sluníčku. A co nevidí? Sedí na koni, v plné polní, a kouká jako vyoraná myš. Je v jednadvacátém století! Kolem něj cesty tak hladké a krásné, že by i pánové v Kolíně, Praze nebo Vídni pukli závistí. Domy opravené, jako by je zrovna vymaloval sám mistr, kostel svatého Martina svítí do dálky a lidé? Lidé jsou oblečení v barvách, které Dietrich v životě neviděl!
Ale náhoda je mocná, a tahle náhoda byla přímo královská! Zrovna se tam totiž pořádaly nějaké starorytířské slavnosti, takže když se Dietrich v tom svém plechovém obleku šinul městem, místní si jen řekli: „Hele, další nadšenec, ten to bere vážně, i toho koně má živýho!“
Najednou se však proti němu vyřítí hlučný, barevný oř, celý popsaný divným písmem. Z toho stroje – považte tu drzost – vykoukne hlava strážníka Mráčka, co jel dohlížet na pořádek. Mráček na něj něco houkne v tom podivném novodobém nářečí, kterému Dietrich nerozuměl ani zbla, pak hlavu zase schoval, stroj udělal VROOOM a zmizel v prachu. Mráček drahému Dietrichovi jen slušně vysvětlil, že všichni rytíři z her se musí zdržovat na vzhrazeném místě a ať se vrátí.
Dietrich tam stál, pusu dokořán, helmu nakřivo. „Tak tohle je ta budoucnost?“ broukal si do vousů. „Hřmící oři, lidé mluví směšně a domy jsou až příliš čisté…“
Vtom se k němu přikolébá místní cestář Kropáček. Zametá ulici, tváří se jako kakabus a začne Dietrichovi nadávat, že mu ten jeho kůň sype na ty naleštěné cesty čerstvé koblihy! Dietrich sice slovům nerozuměl, ale tónu „koukej s tím koněm zmizet, než tě přetáhnu koštětem“ rozuměl dokonale.
„No tohle nemám zapotřebí!“ pomyslel si náš hrdina. Bít se nechtěl, na budoucnost už ztratil chuť, a tak otočil koně a v trysku pelášil pryč z Hranice, rovnou směrem na Hof. Domů, do starého dobrého patnáctého století, kde aspoň koně směli trousit, kde chtěli, a kde lidé mluvili řečí, která měla hlavu a patu!
A víte co bylo dál? Počkejte si, Dietrich zažije ještě hodně srandy….