Na kopci Radouč v Mladé Boleslavi žil jeden sysel. Jmenoval se Ondra. Nebyl to obyčejný sysel, kdepak. Měl oči jako dvě lesklé borůvky, fousky jemné jako pavučinky a kapsičky v tvářích pořád nacpané semínky, která si schovával „na horší časy a na lepší náladu“, jak říkával.
Ondra bydlel v noře pod starým hlohem a ze všeho nejraději poslouchal, co si lidé povídají. Když turisté vyprávěli o hradech, rytířích a tajemných sklepeních, vždycky vystrčil čumáček z trávy a poslouchal tak dlouho, až zapomněl na oběd.
Jednoho letního rána se na Radouči zastavilo modré auto. Pán otevřel dveře, aby rychle zkontroloval nějakou ceduli, a Ondra, zvědavý jako všechny syslí děti dohromady, hupky dupky vlezl dovnitř.
„Jen se podívám, jak to tam voní,“ zabručel.
Vonělo to po jablkách, mapách a sušenkách.
Jenže než se Ondra rozkoukal, dveře klaply.
Motor zabručel.
A auto jelo.
„Jejej!“ vyjekl sysel a skutálel se pod sedadlo.
Cesta byla dlouhá. Auto uhánělo přes lesy, vesnice a kopce, až konečně zastavilo ve Stráži pod Ralskem pod velikým kopcem, na kterém stál starý Zámek Vartenberk.
Ondra opatrně vykoukl ven.
„Tohle tedy není Radouč,“ hvízdl.
Nad střechami se tyčil starý zámek. Trochu oprýskaný, trochu tajemný, ale pyšný jako starý lev. Vysoké zdi šeptaly příběhy a vítr po nádvoří honil suché listy.
Ondra se tam vydal.
Protáhl se škvírou ve vratech a hned věděl, že našel místo pro sebe.
Ve staré zámecké komoře si ustlal v kupce sena a slavnostně prohlásil:
„Od dnešního dne jsem vrchní zámecký sysel! A možná i syslí král!“
A protože žádný král nesmí zahálet, pustil se Ondra do práce.
Vyháněl od zámku drzé potkany, kteří okusovali trámy.
„Mazejte pryč! Tohle není sýpka, ale památka!“ huboval je.
Myši učil, že se nesmí škrábat po starých freskách.
Toulavé kočky odháněl důstojným dupáním.
„Všichni zlobivci pryč!“ volal.
A hodným tvorům vyprávěl historii zámku.
Každý večer se kolem něj scházeli ježci, veverky, sýkorky i jeden starý krtek, který skoro neslyšel, ale o to víc přikyvoval.
Ondra se postavil na kámen, nafoukl tvářičky a začal:
„Poslouchejte, přátelé! Tohle není jen obyčejný zámek. Dávno dávno tu stál gotický hrad jménem Wartenberg. To znamená Stráž na hoře. A opravdu hlídal kraj jako obr.“
Zvířátka ani nedutala.
„První zmínka o něm je už z roku 1281,“ pokračoval Ondra moudře. „Postavili ho páni z Vartenberka, aby chránil obchodní cestu. Jezdili tudy kupci s látkami, kořením i solí.“
„A byli tam rytíři?“ zeptala se veverka.
„Jistěže byli!“ kývl sysel. „A páni z Vartenberka byli velmi důležití. Dokonce nalévali víno českým králům, protože zastávali úřad nejvyšších číšníků.“
Krtek uznale zahuhlal.
„Jenže hrad zažil i zlé časy,“ povídal Ondra tišeji. „Za husitských válek ho obsadili bojovníci a později byl několikrát poškozen. Nakonec z gotického hradu vznikl renesanční zámek.“
„A proč je tak poničený?“ pípla sýkorka.
Ondrovi se zachvěly fousky.
„Protože historie bývá někdy smutná. Ve válkách byl vypálen, později chátral a před mnoha lety dokonce vyhořel. Ale lidé ho neopustili. Opravují ho a vracejí mu krásu.“
Pak sysel seskočil z kamene a důležitě dodal:
„A já na to dohlížím.“
Od té doby se na zámku děly zvláštní věci.
Potkani zmizeli.
Kočky chodily slušně po cestách.
Veverky zdravily „Vaše Syslí Veličenstvo“.
A když večer foukal vítr kolem starých zdí, zdálo se, jako by samotný zámek tiše bručel:
„Toho sysla mi sem seslalo štěstí.“
Jen někdy, za úplňku, sedával Ondra na zámecké zídce a díval se směrem k daleké Radouči.
„Jednou se tam možná vrátím,“ povzdechl si.
Ale pak se z nádvoří ozvalo:
„Pane králi! Potkani zase lezou do sklepa!“
Ondra si narovnal fousky, vyskočil a zavelel:
„Za mnou! Vartenberk se musí chránit!“
A cupital nocí jako nejstatečnější sysel široko daleko.
Ale o tom až příště. Vy, milé děti vězte, že zámek se podařilo i díky syslovi Onrovi celý zrekonstruovat a až se tam pojedete podívat, koukejte se všude, třeba ho uvidíte….
Samozřejmě si i zde můžete stáhnout a vytisknout omalovánky :
