V hlubokých hvozdech brdských, tam, kde se lidská noha po staletí jen zřídka dotkla mechového koberce, tyčí se k nebesům dva hrdí strážci – vrchy Tok a Koruna. Mezi jejich strmými úbočími, skryt před zraky nepovolaných, vine se tichý potok Rezerva, pramenící Pod Carvánkou. Jeho voda je čistá jako slza lesní studánky a pramení kdesi v temných rašeliništích, odkud si nese barvu tekutého jantaru a starého zlata.
A právě tam, kde Rezerva tiše klokotá přes oblé křemeny, rozkládá se čarovný palouček.
Je to věru palouk divukrásný, až oči přecházejí. Když naň jaro dýchne, rozlévá se po něm záplava konvalinek, dymnivek a sasanek, bílých jako čerstvě napadlý sníh, a v trávě svítí petrklíče jako drobné dukátky. V létě se palouček obléká do purpurového roucha kvetoucího vřesu, nad nímž tančí včely a zlatohlaví brouci, a když se slunce sklání k západu, zapaluje koruny starých borovic kolem dokola rudým plamenem. Na podzim se tu rozhostuje tichá sláva: mlha tká ze stříbrných pavučin závoje, které halí palouk do tajemna, zatímco listí okolních bříz a buků zlátne a hoří mědí. A když zima přikrývá Brdy bělostnou duchnou, palouček pod sněhovou peřinou jiskří miliony diamantů a mráz kouzlí na hladině Rezervy ledové květy, které cinkají jako ty nejjemnější zvonečky. Za každého času, v bouři i v jasu slunečním, dýchá to místo pokojem a svatým klidem.
Jedné pozdní tiché noci, kdy měsíc stál vysoko nad Korunou jako stříbrný štít, se na čarovném paloučku začala scházet brdská zvířátka. Od Toku tiše připlula moudrá sova pálená, z hustého mlází opatrně vykročil statný jelen se čtrnácti privilegii na parozích a zpod kořenů staré olše u potoka vystrčil čumáček starý jezevec. Přihopsal i zajíc s ušima nastraženýma a na nízko skloněnou větev dubu se posadila hbitá kuna. Přišel i srnec s laní, lišky, přihopsaly žáby i zmije se připlazily. Přilétl výr, kulíšek i včelojed, sýc, sýkorky i lejsek, jeřáb, rehek i pěnice, všichni ptáci a všichni brouci.
Sešli se, jak později bylo jejich zvykem, aby se poradili, jak chránit svůj domov před neukázněnými lidmi, kteří občas do hlubokých lesů zabloudili, dělali hluk a nenechali lesní zvěř na pokoji.
„Musíme držet pospolu,“ promluvil vážně jelen a jeho hlas se nesl jako troubení v čase říje. „Lidé zapomínají na úctu k lesu. Ale naštěstí v tom nejsme sami. Sám mocný duch Hagen na nás dohlíží.“
Mladý zajíček se při tom jméně trošku otřásl a schoval se za jezevce. „Odpusťte, strýčku jezevče,“ zašeptal, „ale je pravda, co se o Hagenovi povídá? Že je to mstivý a nepolapitelný duch, který nemá s nikým slitování?“
Jezevec se uznale poškrábal za uchem a pokýval hlavou. „Inu, zajíčku, jak pro koho. Lidé vyprávějí, že to byl kdysi poustevník, snad pytlák nebo zrádce, který se po smrti propadl do temných podzemních štol a nenašel klidu. Stal se z něj strážce brdských lesů. Pravda je, že k vandalištům a zlým lidem dokáže být krutý. Zahalí les do neprostupné mlhy, splaší jim koně, uhasí ohně a zanechá v nich takový strach, že už se víckrát nevrátí. Ale nám, zvířátkům, a těm lidem, kteří les ctí a chovají se patřičně, ten neublíží. Naopak, drží nad Brdy ochrannou ruku.“
„To je pravda,“ zahoukala moudře sova z větve. „Můj dědeček slýchával z hlubin země ještě jiné věci. Tam dole, hluboko pod kořeny stromů, kde lidé dříve těžili stříbro a železnou rudu, nežijí jen vzpomínky na Hagena. Žijí tam permoníci, malí mužíčci se skleněnými kahaníky.“
Kuna zvědavě poposkočila: „A ti jsou také zlí, paní sovo?“
„Kdepak, kuno,“ odpověděla sova a oči jí žhnuly jako dva žhavé uhlíky. „Permoníci střeží podzemní bohatství Brd. Když byl horník pracovitý, měl dobrou duši a choval se k horám s úctou, permoníci mu ukázali tu nejbohatší stříbrnou žílu a pomohli mu z nebezpečí. Běda však tomu, kdo byl chamtivý, klel nebo chtěl brát víc, než mu patřilo. Toho malí mužíčci zavedli hluboko do bludiště temných štol, zhasli mu světlo a nechali ho tam bloudit, dokud nezačal prosit za odpuštění.“
Zvířátka tiše poslouchala a potok Rezerva k tomu vyprávění tiše a tajuplně šuměl. Z dálky od jihu se zrovna ozvalo tiché, temné zadunění, jako by kdesi daleko, až za sedmero vrchy, začínala bouřka.
„Slyšíte?“ zvedl jelen hlavu a pohlédl směrem k dalekému bájnému vrcholu Třemšínu. „To se možná z hlubin země opět rozeznívá posvátný třemšínský zvon.“
„Pověz nám o Třemšíně, jelene,“ poprosil zajíček, který mezitím ztratil strach.
Jelen se zahleděl do měsíčního svitu a začal vyprávět: „Tam na jihu Brd, na samém vrcholu Třemšína, se prý v útrobách hory ukrývají obrovské poklady. Staré báje vyprávějí o bájném zvonu, který se tam propadl do země. Když nad Brdy burácí hromy a křižují se blesky, ten zvon se sám od sebe z hlubin rozeznívá a jeho hlas varuje všechny pocestné před nebezpečím. V okolních hlubokých lesích totiž odedávna sídlili loupežníci. Přepadávali kupce na obchodních stezkách a brali jim zboží i zlaťáky. Ale hory si nakonec své poklady vzaly zpět a ukryly je tak hluboko, že je žádný smrtelník nenajde – pokud mu to samo Třemšínské kouzlo nedovolí.“
„A co vodníci od říčky Litavky a ze starých zaniklých rybníků?“ připomněla kuna. „Ti přece také hlídají svá území!“
„Vskutku,“ přikývl jezevec. „Kolem vodních toků si musí dát člověk pozor. Vodníci tam stahují pod hladinu ty, kteří neváží cestu s pokorou. Všechno na tomto světě, od nejvyššího vrcholku Toku až po nejmenší kapku v potoce Rezerva, má svého strážce.“
Zvířátka na paloučku se spokojeně usadila. Věděla, že dokud budou držet pospolu, dokud bude potok Rezerva čistě zpívat svou písničku a dokud budou nad lesy bdít Hagen, permoníci i duch Třemšína, zůstanou hluboké brdské lesy bezpečným a magickým domovem pro všechny lesní tvory.
Měsíc pomalu zaplul za temný závoj mraků, na palouček se snesla tichá, voňavá rosa a zvířátka se v pokoji rozešla do svých pelíšků, zatímco Brdy spaly dál svůj hluboký, pohádkový sen.
Tak co děti? Pamatujete si některá zvířátka, která se schází na paloučku? A pamatujete si některé vrchy v Brdech? A co pověsti? Víte kdo je Hagen?
Nezapomeňte si stáhnout, vytisknout a vymalovat obrázek :
