Bylo jedno krásné jarní ráno. Sluníčko právě vykouklo nad vinohradské střechy a Riegráček seděl na své oblíbené lavičce v Riegrových sadech. Nohy mu visely dolů, houpal s nimi sem a tam a pozoroval, jak první pejskaři venčí své čtyřnohé kamarády.
Najednou se nad parkem ozvalo hlasité:
„Kráá! Kráá! Pozor! Uhněte! Letím z kopce!“
Riegráček sotva zvedl hlavu a už kolem něj prolétla sojka takovou rychlostí, až mu rozcuchala kožíšek.
„No toto!“ zamrkal překvapeně. „Copak tě honí?“
Sojka prudce zabrzdila na větvi.
„Průšvih! V Grébovce je veliký průšvih!“
„Co se stalo?“
„Mravenci!“
Riegráček se usmál.
„Mravenci? Kvůli pár mravencům letíš, jako by tě pronásledoval drak?“
Sojka zakroutila hlavou.
„To nejsou obyčejní mravenci. Ti se rozhodli postavit největší mravenčí dálnici v celé Praze!“
To už Riegráčka opravdu zaujalo.
„Tak to se musím podívat.“
Protože byl neviditelný, jednoduše vyskočil sojce na záda.
„Drž se peří!“ zvolala.
A už letěli.
Pod nimi ubíhaly vinohradské ulice, červené střechy domů i tramvaje, které cinkaly na křižovatkách.
Za malou chvíli přistáli v jiném krásném parku.
„Tak tohle je Grébovka?“ rozhlížel se Riegráček.
„Správně,“ přikývla sojka.
„Lidé jí říkají také Havlíčkovy sady. Před více než sto lety tu měl svou nádhernou zahradu bohatý průmyslník Moritz Gröbe. Nechal tu postavit vinice, altány i tajemnou umělou jeskyni, které se říká Grotta.“
Riegráček se rozhlédl.
„Tak proto je to tu jako v pohádce.“
Najednou uslyšel zvláštní zvuk.
Ky-ky-ky-ky-ky!
Na starou lípu přiletěla nádherná žluna se zeleným peřím a jasně červenou čepičkou.
„Ty budeš určitě Cecilka,“ usmál se Riegráček.
Žluna překvapeně naklonila hlavu.
„A ty jsi ten neviditelný medvídek z Riegrových sadů.“
„To jsem celý já.“
Oba se zasmáli.
„Tak kde je ten průšvih?“ zeptal se Riegráček.
Cecilka ukázala zobákem k vinici.
„Pojď se podívat.“
Jenže sotva tam došli, Riegráček překvapeně vykulil oči.
Přes celou cestu vedl nekonečný černý proud mravenců.
Táhl se od vinice až ke Grottě.
Mravenci pochodovali jeden za druhým tak spořádaně, že připomínali opravdovou dálnici.
„Tohle jsem ještě neviděl… a to jsem neviditelný!“ vydechl.
Cecilka povzdychla.
„Normálně si mravenci hledají potravu v lese a na loukách. Jenže tentokrát našli něco mnohem lákavějšího.“
Riegráček se rozhlédl.
A pak to uviděl.
Pod jedním keřem ležel veliký hrozen sladkého vína.
„Ten sem spadl z vinice?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou Cecilka.
„Někdo si ho utrhl, snědl jen pár kuliček a zbytek zahodil.“
„Kvůli jednomu hroznu?“
„Pro mravence je to hostina na několik týdnů.“
Riegráček chvíli pozoroval dlouhé zástupy.
Pak si všiml něčeho zvláštního.
Mravenčí stezka vedla přímo kolem mladého stromku.
Kořeny už byly skoro odkryté.
„To není dobré.“
Cecilka přikývla.
„Když se mravenci vydají stále stejnou cestou, mohou postupně narušit půdu kolem kořenů. A já mám za úkol hlídat, aby byl v parku pořádek a rovnováha.“
„Tak proto tě všichni poslouchají.“
„Někdo přece musí.“
Riegráček se zamyslel.
„Mravenci za to ale nemohou.“
„Ne.“
„Jen dělají svou práci.“
„Přesně.“
„Tak musíme vymyslet řešení, které bude dobré pro všechny.“
Oba si sedli pod starou lípu.
Chvíli přemýšleli.
Pak Riegráček vyskočil.
„Mám to!“
Opatrně společně odkutáleli hrozen dál od mladých stromků.
Až na malou loučku za vinicí.
Tam bylo dost místa.
Mravenci chvíli zmateně pobíhali sem a tam.
Pak jejich průzkumníci objevili novou cestu.
Za několik minut se celá mravenčí dálnice přestěhovala jinam.
Přesně tam, kde nikomu nepřekážela.
Cecilka spokojeně zaklepala zobákem do kmene.
„Výborně.“
Vtom se z korun stromů ozvalo:
„Sláva!“
Přiletěly sojky.
Kosové.
Hřivnáč.
Dokonce i malý rehček.
„Cesta je volná!“
„Kořeny jsou zachráněné!“
„A mravenci mají pořád co jíst!“
Riegráček se usmál.
„Víš, Cecilko, myslel jsem si, že tvou prací je jen zobat mravence.“
Žluna se rozesmála.
„To si myslí hodně lidí.“
„A není?“
„Kdepak.“
„Žluny pomáhají stromům tím, že loví hmyz schovaný pod kůrou. A když si vytesají dutinu, často v ní později bydlí jiné druhy ptáků.“
„Takže vlastně pomáháš celému parku.“
„Přesně tak.“
Slunce už pomalu klesalo.
Riegráček se rozhlédl po Grébovce.
Po vinicích.
Po tajemné Grottě.
Po starých stromech.
„Je to tu nádherné.“
Cecilka přikývla.
„Každý pražský park má své kouzlo.“
„A také svého strážce,“ dodal Riegráček.
Když se vracel zpátky do Riegrových sadů, napadlo ho, že Praha je mnohem větší, než si kdy myslel.
A že v každém parku možná žije někdo, kdo se o něj potají stará.
Jen ho lidé nevidí.
Stejně jako nevidí Riegráčka.
A jestli se někdy vydáte na procházku do Grébovky a uslyšíte z koruny stromu hlasité:
„Ky-ky-ky-ky-ky!“
podívejte se nahoru.
Možná právě uvidíte Cecilku.
A když se vedle ní na větvička na okamžik trochu pohne, i když nefouká vítr…
možná tam sedí i Riegráček.
Otázky pro děti
1. Jak se jmenuje tajemná umělá jeskyně v Grébovce?
- A) Grotta ✅
- B) Jeskyně ozvěn
2. K čemu jsou žluny v přírodě užitečné?
- A) Pomáhají stromům tím, že loví hmyz pod kůrou. ✅
- B) Hlídají rybníky před žábami.
3. Jak se Grébovka jmenuje oficiálně?
- A) Havlíčkovy sady ✅
- B) Riegrovy sady