Od té doby, co tři kouzelné ovečky poprvé potkaly Karla IV., uplynulo několik let.
Karlštejn už dávno nebyl jen staveništěm plným kamenů, dřeva a pobíhajících dělníků. Vysoko nad řekou Berounkou stál nádherný hrad se silnými zdmi a věžemi, které bylo vidět zdaleka.
A ovečky?
Ty už ke Karlštejnu patřily stejně jako jeho hradby.
Každé ráno se pásly na louce pod hradem. Běla, nejmoudřejší ze všech, si všímala všeho, co se kolem dělo. Chundelka, která měla pořád hlad, dokázala vyčenichat jídlo snad i přes několik kamenných zdí. A Skokanka? Ta nikdy nevydržela chvíli v klidu. Běhala, poskakovala a byla všude první.
Jednoho rána však Skokanka přiběhla na louku tak rychle, že málem srazila Bělu.
„Pozor!“ vykřikla Běla.
Skokanka zabrzdila až u starého dubu.
„Děje se něco!“
Chundelka přestala okusovat travičku.
„Co?“
„Na hradě je nějak moc lidí. Sluhové běhají sem a tam, všude se uklízí a v kuchyni se peče tolik masa, že to cítím až sem.“
Chundelka zpozorněla.
„Říkala jsi maso?“
„Ano.“
Chundelka se okamžitě rozběhla směrem k hradu.
„Počkej na nás!“
Na nádvoří byl skutečně pořádný ruch.
Sluhové zametali kamennou dlažbu, připravovali pokoje a zdobili nádvoří. Z kuchyně se linula vůně pečeného masa, chleba a sladkého pečiva.
Skokanka pobíhala mezi lidmi.
„Co se děje?“
Nikdo jí neodpovídal.
Běla se rozhlížela kolem.
„Někdo důležitý přijede.“
Chundelka mezitím zmizela.
„Kde je Chundelka?“ zeptala se Skokanka.
Běla zavřela oči.
„V kuchyni.“
A opravdu.
Za chvíli se Chundelka vynořila z kuchyňských dveří s kouskem pečeného masa v puse.
„Zjistila jsem, co se děje.“
„Tak povídej!“
„Přijede někdo důležitý.“
„To už víme.“
„A bude tam hodně jídla.“
Běla si povzdechla.
„To je pro tebe vždycky nejdůležitější informace.“
Ovečky se rozhodly, že se zeptají přímo Karla.
Našly ho na nádvoří, kde kontroloval přípravy.
„Pane Karle!“ zavolala Skokanka.
Karel se otočil a usmál se.
„Copak, moje malé sousedky?“
„Kdo přijede?“ vyhrkla Skokanka.
Karel se na okamžik zatvářil tajemně.
„Někdo, koho bych vám moc rád představil.“
„Král?“ hádala Skokanka.
„Ne.“
„Císař?“ zkusila Běla.
Karel se zasmál.
„To už jsem přece já.“
Chundelka se zamyslela.
„Tak kuchař?“
Karel se rozesmál ještě víc.
„Ani kuchař.“
Pak se podíval směrem k bráně.
„Přijede moje žena.“
Ovečky zůstaly překvapeně stát.
„Vy máte ženu?“
„Samozřejmě.“
„A proč jsme ji ještě nikdy neviděly?“
„Protože Karlštejn není jediným místem, kde žije. Ale dnes sem přijede.“
Od té chvíle ovečky nemluvily o ničem jiném.
„Jak asi bude vypadat?“ přemýšlela Skokanka.
„Určitě bude mít krásné šaty,“ řekla Běla.
„A korunu,“ dodala Chundelka.
„A spoustu služebných.“
„A možná koně.“
„Proč by měla mít koně?“
„Protože na koni přijíždějí důležité osoby.“
Běla se usmála.
„Uvidíme.“
Konečně se od cesty ozvalo dusání koňských kopyt.
Brána se otevřela.
Na nádvoří vjel průvod.
Uprostřed přijížděla žena v krásném plášti.
Karel jí vyšel naproti.
„Vítej na Karlštejně, Eliško.“
Byla to Eliška Pomořanská, Karlova čtvrtá manželka a česká královna.
Eliška sesedla z koně a usmála se.
Ovečky ji pozorovaly ze svého úkrytu.
„To je ona?“ zašeptala Skokanka.
„Ano,“ odpověděla Běla.
„Vypadá úplně normálně.“
Chundelka se zamračila.
„To znamená, že nemá korunu?“
„Možná ji má schovanou.“
Eliška se brzy ukázala jako úplně jiná, než si ovečky představovaly.
Nebyla pyšná ani odměřená.
Povídala si se sluhy, smála se dětem a zajímala se, jak se všem na hradě daří.
A pak ovečky zjistily něco ještě zajímavějšího.
Eliška nebyla jen císařovna.
Byla také maminka.
S Karlem měla několik dětí a na Karlštejně tak nebyla jen panovnicí, ale také součástí rodiny.
„Takže Karel má děti?“ zeptala se Skokanka.
„Ano,“ odpověděla Běla.
„Kolik?“
„Karel měl děti s několika svými manželkami. Eliška byla jeho poslední manželkou.“
Chundelka se zamyslela.
„Takže císař má vlastně velkou rodinu.“
„Přesně tak.“
Odpoledne našly Elišku sedět na lavičce.
Kolem ní pobíhalo několik dětí.
Ovečky se opatrně přiblížily.
„Vaše Milosti?“
Eliška se otočila.
„Ano?“
„Můžeme se na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Jaké je to být císařovnou?“
Eliška se usmála.
„Někdy krásné. Někdy náročné. A někdy úplně obyčejné.“
„Obyčejné?“
„Ano. Třeba když se staráte o děti, povídáte si s rodinou nebo máte starost o někoho, koho máte rádi.“
Ovečky chvíli mlčely.
Tohle je nenapadlo.
Vždycky si představovaly Karla jako mocného císaře.
Ale teď viděly, že je také manželem a tatínkem.
Jen jedna věc jim pořád vrtala hlavou.
Když se večer schovávaly za kamennou zídkou, zaslechly dva sluhy, jak si povídají.
„Viděl jsi dnes císařovnu?“
„Ano.“
„Je prý neobyčejně silná.“
„To se o ní povídá už dávno.“
„Prý dokáže holýma rukama zlomit meč.“
Ovečky na sebe vykulily oči.
Skokanka vyskočila tak prudce, až málem převrhla Bělu.
„Cože?“
Chundelka přestala žvýkat.
„Holýma rukama?“
Běla se zamyslela.
„To musíme zjistit.“
A protože Skokanka byla vždycky první, vyrazila za Eliškou hned druhý den ráno.
Našla ji na nádvoří.
„Vaše Milosti?“
Eliška se otočila.
„Ano?“
„Je pravda, že dokážete zlomit meč?“
Eliška se usmála.
„Kdo vám to pověděl?“
„To je tajemství,“ odpověděla Skokanka.
Chundelka se mezitím přitočila blíž.
„Ale je to pravda?“
Eliška se chvíli dívala na tři zvědavé ovečky.
Pak se zasmála.
„Tak se pojďte podívat.“
Eliška zavolala jednoho ze strážných.
„Přineste mi meč.“
Strážný překvapeně zamrkal, ale poslechl.
Přinesl meč a podal ho Elišce.
Ovečky ani nedutaly.
Eliška uchopila meč oběma rukama, pevně se zapřela nohama o zem a…
KŘUP!
Meč se pod jejíma rukama zlomil.
Skokanka otevřela pusu.
Chundelce vypadl z pusy kousek trávy.
A dokonce i Běla na chvíli zapomněla, co chtěla říct.
„Takže… je to pravda,“ vydechla Skokanka.
Eliška se usmála.
„Říkala jsem vám, že některé pověsti jsou pravdivé.“
Chundelka si Elišku chvíli prohlížela.
„A umíte takhle zlomit i dřevo?“
Eliška se zasmála.
„To už si budete muset zjistit samy.“
Ovečky se rozběhly pryč.
Skokanka běžela první, Chundelka hned za ní a Běla je následovala s pobaveným úsměvem.
„Co budeme dělat?“ volala Skokanka.
„Já vím!“ vykřikla Chundelka.
„Co?“
„Rozhodně ji nikdy nenaštveme.“
A tentokrát souhlasily všechny tři.
Večer se ovečky dívaly, jak Karel s Eliškou stojí společně na nádvoří.
Karel jí něco vyprávěl a Eliška se smála.
„Víš, co je zvláštní?“ řekla Skokanka.
„Co?“
„Že i císař a císařovna jsou vlastně úplně obyčejní lidé.“
Běla přikývla.
„Mají rodinu, děti, radosti i starosti. Jen jejich domov má trochu víc věží než náš.“
Chundelka se zamyslela.
„A trochu víc kuchařů.“
„To je pravda.“
Když se začalo stmívat, všimla si Běla něčeho zvláštního.
Několik mužů neslo směrem k Velké věži těžké truhly.
„Co v nich je?“ zeptala se Skokanka.
Běla se zadívala pozorněji.
„Nevím.“
Chundelka přičichla.
„Necítím žádné jídlo.“
„Tak co v nich může být?“
Běla chvíli přemýšlela.
„Něco velmi vzácného.“
Ovečky sledovaly, jak truhly mizí za těžkými dveřmi.
„Myslíš, že je tam poklad?“ zeptala se Skokanka.
Běla se usmála.
„Možná.“
Chundelka se zamračila.
„A dá se sníst?“
Běla se rozesmála.
„To zjistíme příště.“
A tak tři kouzelné ovečky vůbec netušily, že právě začaly pátrat po tajemství, které je spojeno s Karlem IV., českými králi a jedním z nejcennějších pokladů, jaké kdy byly ukryty na Karlštejně.
Korunovačními klenoty.
Ale to už je pohádka na příště.
Otázky pro děti
1. Jak se jmenovala manželka Karla IV., kterou ovečky na Karlštejně poznaly?
A) Eliška Pomořanská
B) Marie Terezie
2. Odkud Eliška pocházela?
A) Z Pomořanska
B) Z Anglie
3. Čím byla Eliška kromě císařovny a královny také?
A) Maminkou
B) Kapitánkou lodi
4. Co podle Elišky znamená opravdová síla?
A) Umět se postarat o druhé a mít odvahu
B) Umět zvednout celý hrad