Bylo nebylo, v malebném údolí řeky Brtnice, nad nímž se dodnes hrdě tyčí věže zámku a kamenné mosty se sochami, začal se psát příběh, který v paměti místních lidí voní stejně sladce jako čerstvě upečený perník. Všechno to velké vyprávění se začalo odvíjet už v dávném roce 1486. Tehdy byl pánem na zdejším panství Hynek z Valdštejna, muž rozvážný a laskavý, který chtěl pro své poddané jen to nejlepší. Právě na jeho naléhavou žádost povýšil král Matyáš Korvín Brtnici na městečko a obdaroval ji vzácným privilegiem – právem konat dva velké výroční trhy.
Od těch dob se Brtnice dvakrát do roka proměnila v hučící, pestrobarevný úl. Náměstí zaplnily dřevěné stánky a vzduchem se neslo veselé vyvolávání kupců. Na brtnických trzích jste sehnali vše, co srdce ráčilo: v proutěných ohradách pípala žlutá kuřátka jako malé chomáčky sluníčka, na vozech voněla čerstvá zelenina s ještě mokrou hlínou od ranní rosy a vedle pletených košíků se leskly poctivé kované lopaty. Maminky obdivovaly jemné krajky, které vypadaly jako utkané z pavučinek a jinovatky, zatímco děti s vykulenýma očima žmoulaly v dlaních barevné bonbóny, které chutnaly po lesním medu a fialkách.
Mnoho a mnoho let poté, co se tyto slavné trhy staly pevnou tradicí, zavítal do městečka jeden zvláštní a trošku tajuplný pán. V náručí netřímal ani látky, ani hliněné pekáče, ale choval tam černou kočku s kožichem temným jako ta nejhlubší půlnoc a očima, které zářily jako dva naleštěné zlaté dukáty. „Kupte kočku! Černou kočku pro radost a potěšení!“ vyvolával mezi stánky, ale lidé se jen křižovali a honem se dívali jinam. V Brtnici se totiž odjakživa věřilo, že komu takové zvíře přeběhne přes cestu, toho neštěstí neopustí do konce života.
Jak vtipná věc to však byla! Tahle rošťácká kočka totiž uměla pravý opak. Kdo ji pohladil nebo komu ladně zkřížila cestu, tomu štěstí přinesla. A to takové, o jakém se mu ani v těch nejkrásnějších snech nezdálo. Jenže to nikdo v celém městě nevěděl, ba ani tušit nemohl – věděl to jen ten cizí pán s šibalským úsměvem. Protože si kočku nikdo nekoupil, neznámý ji nakonec v městečku zanechal. Lidé se jí báli, utíkali před ní do postranních uliček a honem práskali dveřmi, kdykoli se ten tichý černý stín mihl na obzoru. Jéje, ti se báli!
Až jednou kráčel městem starý mrzout Kropáček. Byl to nešťastník nad nešťastníky, kterému se smůla lepila na paty jako mokré podzimní listí. Když pekl chleba, vždycky se mu připálil, a když šel pro vodu, prasklo mu ucho u vědra. Ten den byl tak zamyšlený nad svým trápením, že si nevšiml, jak mu černá kočka ladně proklouzla přímo pod nohama. Kropáček jen smutně svěsil ramena, povzdychl si a odevzdaně přijal svůj úděl – čekal, že se mu teď přihodí něco ještě horšího.
Jenže se stal zázrak! Na co ten den Kropáček sáhl, to se začalo dařit. Doma našel v koutě zapomenutý měšec s mincemi, zahrada mu rozkvetla tisíci květy a i ta stará záda ho najednou přestala bolet. Život byl najednou lehký a krásný jako letní vánek. Netrvalo dlouho a totéž se přihodilo vdově Marouškové, která měla na krku pět hladových dětí a v očích jen věčný smutek. Poté, co jí černá kočka jednoho večera přeběhla přes zápraží, její starosti se rozplynuly jako ranní mlha nad řekou a do její chaloupky se vrátila hojnost, jídlo a radostný smích.
Jakmile se to v Brtnici rozkřiklo, nastalo nevídané pozdvižení. Všichni rázem chtěli tu zázračnou černou kočku najít! Páni radní i sousedé vybíhali z domů s miskami sladké smetany, lákali ji na kousky uzeného špeku a pískali na ni z otevřených oken. Ale bylo už pozdě. Černá kočka pomohla těm dvěma největším nešťastníkům v městečku, její úkol byl splněn. S ocasem hrdě vztyčeným si to vykračovala zase o dům dál, pryč z Brtnice, do jiného kraje. Kdo ví, možná se právě teď toulá někde u vás a trpělivě čeká, až vám přeběhne přes cestu a přinese kousek toho pravého, nefalšovaného štěstí.