Byla to doba, kdy se nad údolím řeky Úpy ještě vznášela ranní mlha hustá jako smetana a v hlubokých lesích kolem náchodského hradu bylo slyšet víc jelení troubení než lidský hlas. Bylo to v časech, kdy urozená paní Hedvika Smiřická ze Smiřic, žena moudrá a rázná, spojila Malou Skalici s náchodským panstvím a léta Páně 1575 ji povýšila na město hrdé. Tehdy Česká Skalice rozkvetla jako růže na začátku léta – dostala právo trhu, právo várečné a především svobodu cechovního řemesla, která vnesla do jejích ulic čilý ruch.
Bylo to dávno, předlouho předtím, než se na břehu téže řeky objevila malá Barunka s očima plnýma snů. Ta slavná spisovatelka, Božena Němcová, tehdy ještě nebyla ani v myšlenkách osudu, ale kouzlo, které později vložila do svých knih, už v tom kraji tiše dřímalo v dílně mladého ševce.
Mistr jemného stehu a tichých snů
V té době žil v České Skalici junák jménem Josef. Byl to mládenec tváře jasné, s rukama sice od smůly a kůže upracovanýma, ale s prsty tak citlivými, že by dokázal obout i luční vílu. Josef byl členem váženého cechu ševcovského, ale jeho mysl nebyla upoutána jen k verpánku. Když venku vál vítr z hor a sníh přikryl střechy skalických domů, Josef sedával u kahanu a do rytmu bušení kladívka si v hlavě spřádal příběhy.
Nespokojil se s tím, co slyšel u ohně. Začal si v duchu malovat světy, kde stromy kvetou drahokamy, kde potoky šeptají verše a kde spravedlnost vždycky zvoní u dveří v pravý čas. Tyto své vnitřní pohádky si hýčkal, dokud nebyly tak živé, že je mohl skoro nahmatat.
Plášť utkaný z fantazie
Jedné noci, za svitu měsíce, který nakukoval do dílny, dokončil Josef své životní dílo. Nebyly to boty pro rychlonohého posla, byl to překrásný plášť. Ušil ho z té nejjemnější, do běla vyčiněné usně, kterou prošíval nitěmi z ryzího stříbra. Každý steh provázel tichým zašeptáním kousku své vymyšlené pohádky.
Když si plášť poprvé přehodil přes ramena a sepnul jej sponou, která vypadala jako ranní hvězda, pokoj se naplnil záře a Josef pocítil lehkost pírka. Plášť nebyl jen oděvem, byl branou. Stačilo, aby Josef zavřel oči, vybavil si jeden ze svých vymyšlených světů, a plášť ho tam – podobně jako kouzelné doplňky z říše Arabely – přenesl jemným šustěním křídel.
Tichý posel z jiných světů
Josef se stal poutníkem mezi dvěma břehy. Ve dne poctivě flokoval podešve pro sousedy, ale po nocích a nedělích, kdy se město utišilo, létal do krajin své vlastní fantazie.
O svém tajemství však mlčel jako hrob. Lidé v České Skalici si všimli, že jejich mladý švec je jiný. Vracíval se z „procházek“ s očima rozzářenýma a v kapsách mívá věci, které v tomto kraji nikdo neviděl:
- Vozil dárky: Jednou přinesl chudé vdově jablko, které vonělo jako celý sad v květu a nikdy neshnilo. Jindy dal chromému chlapci píšťalku, jejíž tón dokázal na chvíli odehnat každou bolest.
- Vyprávěl příběhy: Večer v hospodě nebo u sousedů na zápraží vyprávěl o rytířích s čistým srdcem a o zvířatech, která mluví lidskou řečí. Lidé naslouchali s otevřenými ústy, slzy se jim mísily s úsměvem.
Sousedé si mysleli, že Josef je jen nadaný lhář nebo básník s bujnou obrazotvorností. Nikdo netušil, že ty modré hory, o kterých mluví, skutečně přelétl, a že ty zlaté oříšky, které rozdal dětem, opravdu utrhl na stromě v zahradě své vlastní mysli.
Josef se jen tiše usmíval pod fousy. Věděl, že pravda je v srdci, ne v tom, co lze dokázat. A tak v nové České Skalici, pod ochranou paní Smiřické, kvetlo řemeslo, které mělo kořeny v zemi, ale hlavu v nebesích. A možná právě tento tichý odkaz Josefa Ševce způsobil, že o stovky let později se zde narodila holčička, která ty zapomenuté pohádkové cesty znovu otevřela pro nás pro všechny.