Byl jednou jeden myšák, jmenoval se Luky, a ten bydlel ve Vidnavě. To vám je městečko takové tiché a rozvážné, že tam i hodiny na tikají pomaleji, aby snad někoho nevyplašily z odpoledního dřímoty. Luky měl pelíšek vystlaný nejjemnějším mechem a suchou trávou, měl se zkrátka dobře. Ale v srdci mu hrálo strašidýlko, kterému se říká Nuda. Seděl na prahu, koukal do dálky, kde se země potkává s nebem, nudil se, šklebil, ale říkal si: „Copak je tam dál? Tam, kde končí naše pole a začíná svět, co voní po dálkách a cizích krajích?“
A tak, jak už to myši s neposedným srdcem dělají, hodil si přes rameno uzlíček z červeného kapesníku, do něj dal kůrku chleba a vydal se na sever. Cupital přes meze, kličkoval mezi stébly ovsa, až přešel tu neviditelnou čáru, které lidé říkají hranice, ale pro myši je to jen další kousek voňavé země.
Kapitola druhá: O starém mistru Piotrovi a těstě plném slunce
V polském kraji, tam, kde se vítr prohání po rovinách jako splašené hříbě, narazil Luky na starý, vybydlený mlýn. Na jeho zápraží seděl myšák Piotr. Byl to myšák náramně důstojný, s bříškem jako kulička a s vousy tak dlouhými, že si je musel na noc omotávat kolem krku, aby o ně nezakopl.
„Dzień dobry. Vítej, synečku z ciziny,“ zabroukal Piotr hlasem, který zněl jako sypání pšenice do sýpky. „Vidím ti na očích, že tvůj život má barvu šedivého deště. Pojď, já tě naučím vařit jídlo, které má barvu smíchu.“
Piotr vytáhl vál ze starého lipového dřeva a začal čarovat. Byla to poezie v mouce a vodě! Těsto pod jeho tlapkami tančilo, natahovalo se a bylo tak hebké, jako by ho upletli z ranní mlhy. Ale to hlavní přišlo nakonec. Do nádivky Piotr nepřidal jen tvaroh a cibulku, ale i špetku poledního jasu, tři kapky rosy z kopretin a tajné koření „Lachotky“.
„Dívej se, Luky,“ učil ho starý mistr. „Piroh musí mít bříško naducané jako peřinka a okraje zdobené jako krajka na sváteční zástěře. A když se vaří, musí v hrnci vesele bublat, jako by si povídal vtipy s vařečkou.“
Když Luky ochutnal, stalo se něco neslýchaného. Nejdřív mu cuklo v uchu, pak se mu zatočil ocásek do spirály a najednou vybuchl smíchem, který zněl jako tisíc malých stříbrných zvonečků. Smál se tak upřímně, až se i starý mlýn začal otřásat v základech a moučný prach tančil v paprscích slunce.
Kapitola třetí: O tom, jak smích putoval krajem
Luky se vrátil domů s receptem vtisknutým do paměti a s radostí v tlapkách. Rozhodl se, že tenhle dar nenechá jen pro svou vidnavskou vísku.
- V Javorníku, pod hradbami, kde bývalo vždycky tak trochu stísněno a vážno, potkal starého myšího archiváře. Ten pán byl tak zarytý do svých lejster, že už zapomněl, jak vypadá sluníčko. Luky mu uvařil pirohy na staré cihle. Jakmile archivář kousl, vyhodil brýle i papíry do vzduchu a začal vesele křičet: „K čertu s prachem, vždyť svět je samá legrace!“ A od té doby psal kroniky jen o tom, jak jsou sedmikrásky krásné a sýr lahodný.
- V Žulové, mezi tvrdými kameny a drsnými lidmi, našel myšáka kováře, který měl srdce okoralé jako starý pecen. Luky mu podstrčil pirohy ke snídani. Kovář snědl první, zamračil se. Snědl druhý, pookřál. Po třetím pirohu začal bušit do kovadliny v rytmu veselé polky a lidé se sbíhali z celého okolí, aby se podívali na to divadlo. Smích se z kovářské dílny šířil jako vůně čerstvého chleba.
- Ve Vápenné, tam, kde se všechno zdálo bílé a někdy až příliš čisté a studené, narazila Luky na tetičku Myškovou, která jen hudrovala na mládež a na to, že svět už není, co býval. Luky jí naservíroval pirohy na listu lopuchu. Tetička si dala říct, a sotva piroh zmizel v jejích ústech, začala se smát tak vydatně, že se jí zástěra rozvázala. „Inu,“ smála se, „vždyť já jsem vlastně taky ještě mladice!“ A začala na návsi učit mladé myšky tancovat.
Závěr: O největším bohatství
Nakonec se Luky usadil ve své Vidnavě, ale už to nebyl ten nudící se myšák. Byl to pan Mistr Luky. Věděl, že kousek těsta a trocha dobré vůle dokáže víc než všechny poklady světa.
Protože, milí moji, Josef Čapek by vám řekl, že lidské (i myší) srdce je jako zahrádka. Někdy zaroste bodláčím mrzutosti a nudy, ale stačí malý zázrak – třeba piroh uvařený s láskou – a zase tam vykvetou ty nejhezčí kytičky radosti. A Luky, ten veselý poutník, tam pod prahem ve Vidnavě dál válí své těsto a hlídá, aby v celém Jesenicku nebylo jediné smutné tváře.
A jestli nevěříte, jděte se tam podívat. Už jste byli ve Vidnavě? Možná, když budete tiše sedět na mezi, uslyšíte odněkud z trávy tiché: „Chacha! Chichi!“ To se zrovna někdo zakousl do Lukyho pirohu.