Když pohlédl někdy nějaký pocestný do malebného údolíčka, kde se podél stříbropěnné říčky Okluky rozkládalo městečko Hluk, hned mu srdce zaplesalo nad tou krásou. Všude kolem kvetly voňavé louky, v lesích šuměly staré duby a vzduch byl plný sladké vůně. Ale jak už to na světě bývá, ani v tom nejhezčím koutě nebylo vždycky všecko v pokoji a svornosti.
V dutině jednoho prastarého dubu nedaleko břehu Okluky si založily svůj domov lesní včely. Bylo to plémě nesmírně pracovité, dnem i nocí pilné. Od časného jara, sotva slézal sníh, bzučely po květech, sbíraly sladkou šťávu a domů nosily plné nůšky pylu. Střádaly si zlatavý med do zásob, aby měly z čeho žít, až nastane zlá zima a kraj přikryje bílá peřina. Jejich královna byla moudrá a spravedlivá, na každou dělnici vlídně shlížela a celá ta včelí rodina žila v bohulibém pořádku.
Jenomže nebylo jim přáno klidu. Nedaleko od nich, v temném zákoutí pod kořeny staré olše, se usídlil rod sršňů. Ti věru práci moc nedali. Byli to tvorové pyšní, hluční a panovační, odění do žlutočerných rytířských zbrojí. Místo aby sami lopotili na květech, raději číhali, kde by se bezpráce poměli. A netrvalo dlouho, zasedli si na včelí úl.
Jakmile včeličky nanosily plné plástve vonného medu, přihnali se sršni s velikým rykem, včely rozháněli, ostrými kusadly jim ubližovali a hotové dílo bezostyšně loupili. „Proč nám berete, co jsme v potu tváře nastřádaly?“ naříkaly ubohé včely. Sršní vůdce se jim ale jen drze vysmál: „Svět patří silnějšímu! Vy jen pracujte, vy malé mušky, my jsme tu páni!“
A tak nastal mezi nimi lítý boj. Včely se sice hrdinsky bránily, žihadla tasily a nejedna za svůj domov život položila, ale sršni byli větší a krutější. Nad Oklukou se den co den ozýval válečný bzukot a zdálo se, že tenhle svár skončí až tehdy, když jedna strana úplně vyhyne.
Přišlo však léto roku 1099 a nad krajinou kolem Hluku se začala stahovat jiná, mnohem temnější mračna. Na nedalekém Luckém poli se měl sejít český kníže Břetislav s uherským králem Kolomanem. Zpočátku to vypadalo, že velcí páni chtějí jednat o míru, ale lidská pýcha a furiantství brzy vykonaly své. Místo moudrých slov propukla strašlivá vřava.
Ta vřava byla taková, že i ptactvo v lese umlklo a zvěř se v hlubokém strachu utíkala schovat. Včely i sršni, vyrušeni z vlastních potyček, vyletěli vysoko do korun stromů, aby se podívali, co se to na té zemi děje. A naskytl se jim pohled, ze kterého jim hrůzou ztuhla křídla.
Proti sobě stála dvě obrovská lidská vojska. Lidé, stvoření k obrazu Božímu, odění v železe, se na sebe řítili s divokým křikem. Leskly se meče, svištěly šípy a země dupotem koňských kopyt jen duněla. Včely i sršni shora viděli, jak ta lidská pýcha vypadá z pohledu nezávislého pozorovatele. Bylo to divadlo navýsost odporné a strašné. Lidé, kteří měli rozum a řeč, se chovali hůře než ta nejdivočejší zvěř. Krev tekla proudem, tráva na Luckém poli byla pošlapána a zválená, všude kolem se ozýval nářek raněných a křik umírajících. Ti dva mocní králové dělali v krajině takový nepořádek a spoušť, až z toho šel mráz po zádech.
Sršní vůdce, který dosud seděl na dubovém listu s napřaženými kusadly, najednou svěsil křídla. Podíval se na včelí královnu, která stála kousek od něj a v očích měla hluboký zármutek.
„Pohleď na ně,“ zašeptal sršeň a poprvé v hlase neměl pýchu, ale děs. „Vždyť oni ničí všechno živé. Bojují pro nic za nic, pálí zemi a hubí vlastní krev. Je tohle ta sláva, po které jsme my sršni tak toužili?“
Včelí královna k němu tichým, vážným hlasem promluvila: „Vidíš, mocný sousede, kam vede hněv, pýcha a touha brát si to, co člověku nepatří. Ti lidé si myslí, jak jsou velcí, a přitom jsou slepí. Když budeme takto bojovat i my, dopadneme stejně. Naše domovy lehnou popelem a nezbude z nás nic než prach.“
Sršni se zastyděli za svou dřívější nenasytnost a krutost. Pochopili, jak ošklivá a malicherná je každá válka, když ji tvor sleduje čistým okem. Vůdce sršňů sklonil hlavu před včelí královnou a pravil: „Odpusťte nám, včeličky. Nechceme už být jako ti lidé tam dole. Raději budeme žít v pokoji.“
A od té doby se v městečku Hluk stal hotový zázrak. Včely a sršni uzavřeli spolek, jakého na světě není. Sršni už včelám med nekradli; naopak, stali se z nich věrní strážci. Kdykoliv se k včelímu dubu blížil nějaký mlsný medvěd nebo cizí škůdce, sršni vyletěli a svým hrozným bzukotem a ostrými žihadly domov včel ubránili. Včely jim za to s čistým srdcem troškou ze svého sladkého bohatství samy přilepšily.
Kníže Břetislav a král Koloman odtáhli, tráva na Luckém poli časem znovu vyrostla a říčka Okluky dál klidně omývala břehy Hluku. Ale ta památka na velký lidský nepořádek, který přinesl hmyzu rozum, tam zůstala dodnes. Od těch dob jsou v Hluku včely a sršni nejlepšími přáteli a lidé, když tamtudy procházejí, se nestačí divit, jak pěkně a v jinačím řádu si ta drobná havěť dokáže žít.