Byl jednou jeden horký letní den, sluníčko pálilo do lounských střech a v trávě kousek od řeky Ohře byla taková nuda, že by se z ní daly péct koláče. V té trávě seděli dva střevlíci zahradní. Byli to pořádní brouci s lesklými, temně bronzovými krovkami, ale z toho vedra měli tykadla svěšená až k zemi.
Ten první se jmenoval Rychlík a ten druhý Sprintík.
„Kdyby aspoň zafoukal vítr,“ protáhl se Rychlík a líně popošel o dva centimetry. „Nebo kdyby spadla kroupa,“ zívl Sprintík. „To je k uzoufání. Musíme něco vymyslet, Rychlíku, nebo mi z toho bezvládí zdřevění všechny nohy.“
Rychlík natočil tykadlo směrem k městu. Kousek od nich se k nebi tyčila Žatecká brána – ta nádherná, kamenná stavba s vysokou střechou, která pamatovala ještě krále Vladislava Jagellonského, je počáteční bod na cestě do města Žatec a jako jediná zbyla z celého městského opevnění.
„Podívej na tu věž,“ blýsklo Rychlíkovi v očích. „Co kdybychom dali závod? Kdo z nás dvou dřív vyleze na Žateckou bránu až nahoru k makovici, ten bude králem všech lounských střevlíků!“
Sprintík okamžitě ožil a naježil kusadla. „To beru! Ale abys věděl, ty na to nemáš buňky, něco ti povím. Moje rodina má k téhle bráně hluboké historické pouto. Můj praprastrýc byl totiž strašný šibal. Když se kdysi lounští konšelé hádali, kdo bude mít na starosti klíč od brány, můj praprastrýc jim ho v noci potají schoval do škvíry v dláždění. To bylo tehdy v Lounech křiku! Brána zůstala zavřená a lidi museli chodit okolo. Takže na tu zeď mám, panečku, dědické právo!“
Rychlík se ale nenechal zahanbit, hrdě se narovnal na všech šesti nohách a kontroval: „To nic není! Můj praprapraprapředek, to byl teprve hrdina. Když se v patnáctém století stavělo tohle opevnění a kopal se kolem hluboký obranný val, můj předek byl vůbec prvním střevlíkem v celém městě, který ten vodní příkop přeplaval na kusu dubové kůry! Přepravoval tehdy důležité zprávy pro brouky na druhé straně. My máme odvahu v krvi!“
„To se ukáže!“ křikl Sprintík.
Postavili se vedle sebe na patu brány, tam, kde se staré kameny dotýkaly země. „Tři, dva, jedna, start!“ pískli oba naráz a vyrazili.
Lézti po Žatecké bráně však nebyla žádná legrace. Kameny sice byly hrubé, ale suché a kluzké od prachu. Rychlík zabíral levými nohami, Sprintík zase pravými. Každý chtěl být první. Funěli, tykadla se jim třásla námahou.
Jenže střevlíci, jak známo, nejsou žádní horolezci, ale spíš sprinteři při zemi. Jakmile se vyšplhali do výšky přesně dvou metrů, kde zrovna končila ta nejstarší, pevná gotická část zdiva, opřel se do nich nečekaný závan větru od řeky.
„Mně to klouže!“ vykřikl Sprintík. „Chyť se mě… jejda!“ stačil jen podotknout Rychlík.
A už to jelo. Crc, crc, bumbác! Oba brouci ztratili půdu pod nohama a jako dva drahokamy se skouleli po drsné zdi dolů, až zapadli na zem hned vedle brány. Chvíli tam leželi na zádech, třepali nožičkami, ale když se konečně přetočili zpátky na břicho, začali se strašně smát.
„Tedy, ty jsi letěl jako ta kulička z lounského praku!“ smál se Sprintík. „A ty jsi dělal salta jako akrobat na jarmarku!“ řehtal se Rychlík.
Od té chvíle se z nich stali nejlepší kamarádi. Ta společná mela je spojila. Jenže zpráva o jejich neúspěšném závodě se roznesla po celém hmyzím okolí.
„Podívejte se na ně, hrdinové z příkopu!“ smály se jim líné ploštice ruměnice, které se vyhřívaly na sluníčku u zdi. Ale našli se i tací, co jim fandili. Starý chrobák, který pamatoval ještě opravu brány v devadesátých letech, jim poradil: „Kluci broučí, sami to jen tak neuběháte. Chce to systém a trénink. Na takovou historickou zeď musíte jít s rozmyslem!“
Rychlík se Sprintíkem si sedli do stínu pod podloubí a dali hlavy dohromady. „Sami to nedáme, ale když budeme trénovat spolu a pomáhat si, tu bránu pokoříme!“ rozhodli se.
A tak začal velký trénink. Druhý pokus – spadli z metru a půl. Třetí pokus – vítr je sfoukl ve dvou metrech. Pátý pokus – Sprintíkovi uvízla noha v maltě a Rychlík ho musel tahat ven. Celé Louny už tím závodem žily. Mravenci uzavírali sázky na stébla trávy a pavouci z okolních oken jim tkali záchranné sítě.
Konečně přišel den desátého pokusu.
Vzduch byl čistý a nefoukalo. Rychlík a Sprintík vyrazili. Tentokrát ale nezávodili proti sobě. Lezli těsně vedle sebe. Když Rychlík nemohl najít oporu pro nohu, Sprintík mu nastavil krovky jako stupínek. Když Sprintíka unavil strmý výšvih nad starou střílnu, Rychlík ho chytil za tykadlo a popotáhl nahoru.
Minuli dva metry… tři metry… přelezli kolem místa, kde kdysi stávala branská vrata, minuli i krásná gotická okna. Pavouci tleskali osmi nohama, mravenci dole divoce skandovali.
A pak to dokázali! S vypětím všech broučích sil vylezli až nad samotný vrchol Žatecké brány, přímo nad lesklou makovici.
Dole pod nimi se rozprostíralo celé město Louny, stříbrná stuha řeky Ohře a v dálce modravé kopce Českého středohoří. Rychlík a Sprintík stáli na vrcholu, opírali se o sebe unavenými rameny a zářili štěstím.
„Vidíš to, Sprintíku? Dokázali jsme to,“ vydechl Rychlík. „Jo,“ usmál se Sprintík a poklepal kamaráda po krovkách. „Sám bys byl dole a já taky. Ale dohromady… dohromady jsme lounští šampioni!“
A od té doby všichni brouci v Lounech vědí, že když se spojí síly a drží se za jedno tykadlo, dá se vylézt i na tu nejvyšší věž na světě.