Byl jednou jeden chudý sklář, Antonín se jmenoval, a ten žil v hlubokých, tehdy ještě řádně zubatých Novohradských horách, co bys z Českých Budějovic kamenem dohodil a zbytek došel pěšky. Antonín to neměl lehké. Sklářská pec mu sice hřála do tváří, ale v kapse mu meluzína pískala tak nahlas, že přes to nebylo slyšet ani vlastní slovo.
Jednoho dne, když už měl v žaludku takový vítr a sucho, že by tam mohl pouštět draka, se mu u pece přihodila taková věc. Trochu víc tam přiložil, trochu víc se zamyslel nad tím, proč je ten svět tak nakřivo, a do tekutého písku mu upadlo něco, co tam upadnout nemělo – možná kousek divné rudy, možná jen kapka potu poctivého člověka. Výsledkem byla sklenice. Ale jaká! Byla z tak tvrdého skla, že bys s ní mohl zatloukat hřebíky a ty by se lámaly, a když do ní Antonín nalil vodu z lesní studánky, stala se věc nevídaná. Antonín pil, pil, až měl břicho jako buben, ale ze sklenice neubyla ani kapka. Pořád byla plná až po okraj.
„No tohle,“ podrbal se Antonín za uchem, kde mívají skláři obvykle tužku nebo naději. „To přece nenechám doma pod postelí. S tímhle udělám terno!“
Vzal sklenici, obalil ji starým hadrem, aby se jí nic nestalo (i když té sklenici by neublížil ani dělostřelecký granát), a namířil si to rovnou do tvrze Žumberk. Tam totiž zrovna sídlili páni z Rožmberka. A jak známo, Rožmberkové měli peněz, že by s nimi mohli dláždit, ale taky měli nos nahoru, že jim do něj pršelo.
Antonín se dostal až před samotné panstvo. Rozbalil hadr, postavil sklenici na dubový stůl a povídá: „Jasnosti, tady nahoře v podhůří jsem vyfoukl zázrak. Sklenice, ze které neubývá voda. Pro panstvo na daleké cesty věc k nezaplacení.“
Jenže velcí páni mívají často malé pochopení pro velké věci. Rožmberský pán se na sklenici podíval, pak na Antonína, pak se napil, voda vskutku neubyla, ale místo aby zaplesal, popadl ho vrchnostenský amok.
„Ty křupane z kopců!“ zahřměl pán, až se okna zatřásla. „Ty si myslíš, že ze mne, pána z Rožmberka, budeš dělat blázna? Nějaké kejkle nám tu předvádíš? Sklo je tvrdé a voda nemizí? To jsou čáry a podfuk! Sklenici zabavit, a toho drzouna zavřít, až zčerná!“
A jak řekli, tak udělali. Sklenici hodili do staré, okované truhly v koutě a chudáka Antonína uvrhli na dva týdny do žaláře, kde byla taková tma a vlhko, že mu tam málem vyrostly houby na patách. Po čtrnácti dnech ho vykopli ven. Bez sklenice, bez peněz, jen s hladovým břichem a velkou dávkou skepticismu vůči lidské spravedlnosti.
Antonín se smutně vrátil domů, políbil ženu, pohladil hladové děti a zase sedl k peci. Co mu zbývalo? Život šel dál, i když s ním zrovna pěkně smýkal.
Jenže čas, ten líný i splašený valach, utíkal. Roky plynuly, páni z Rožmberka odešli do historie i s těmi svými nosy nahoru a novým majitelem tvrze Žumberk se stal Jindřich Pouzar z Michnic. Ten jednoho dne gruntoval a našel tu starou, zaprášenou truhlu. Nevěděl, co v ní je, klíč chyběl, tak ji prostě prodal, jak ležela a běžela, německým kupcům. Ti ji odvlekli do Norimberka, tam ji otevřeli, koukali na sklenici se zvláštním sklářským znakem – třemi lístky a písmenem A – ale poněvadž pili raději pivo a ze sklenice jim neubývala voda, přišlo jim to sice divné, ale neužitečné, vody bylo v Norimberku všude dost a oni pili stejně pivo a víno.
Truhlu se sklenicí prodali janovským kupcům do Itálie. Z Janova putovala po moři na Sicílii, kde na ni sice svítilo slunce, ale nikdo do ní nenalil vodu. Nakonec truhla přeplula Středozemní moře a skončila v Egyptě.
Tam si ji na trhu v Káhiře koupil zámožný šejk, který vlastnil oázu hluboko v poušti, kde se těžilo zlato a diamanty. Zlata měl šejk tolik, že ho mohl přehazovat lopatami, ale vody měl málo, tuze málo. A v poušti, jak známo, má i ta nejmenší kapka vody větší cenu než největší diamant.
Šejk doma truhlu otevřel, sklenici omyl, nalil do ní čistou vodu z oázního pramene a napil se. Pak se podíval… a oči mu vylezly z důlků jako dva drahokamy. Voda neubyla! Zopakoval to několikrát a usmál se. Šejk nebyl namyšlený rožmberský poskok. Okamžitě pochopil, že drží v ruce poklad nad všechny poklady světa. Sklenice zachránila jeho oázu před suchem a dělníky před žízní.
Šejk byl muž čestný a vděčný. Prohlédl si důkladně sklenici, kde byl vyražený ten Antonínův znak – tři lístky a písmeno A. Zavolal své nejvěrnější posly, dal jim mapy, nechal naložit velbloudy a poručil: „Najděte toho skláře, ať je kde chce, třeba na konci světa.“ Tak vyrazili, toulali se známým světem křížem krážem a hledali stopy po skláři.
A tak se stalo, že jednoho dne, když už byl Antonín starší, prošedivělý muž a zrovna uvažoval, jestli bude mít zítra na chleba, se před jeho chudou chalupou v Novohradských horách objevil podivný průvod. Lidé v exotických šatech, koně, vznešení poslové.
Před udiveného Antonína postavili obrovskou, těžkou truhlu. Když ji otevřeli, chalupa se ozzářila žlutým světlem. Byla plná čistého, ryzího zlata, drahokamů a šperků.
„Tohle ti posílá náš pán, šejk z oázy,“ řekl posel a uklonil se až k zemi. „Za sklenici, která dává život.“
Poučení z tohoto vyprávění je prosté a lidské: Někdy vám život hází pod nohy klacky, někdy vás rovnou zavře do žaláře a vy máte pocit, že se celý svět spikl proti vám. Osud s vámi může ošklivě zamotat, ale když člověk nepustí z ruky své řemeslo a svou poctivost, nakonec se to kolo štěstí otočí. A z toho největšího zklamání může být po letech to nejmilejší překvapení. Protože poctivá práce se neztratí, ta si cestu na světlo najde, i kdyby měla jít přes půl zeměkoule.
A co Antonín? Inu, peníze ho nezkazily. Pořád si hleděl své dobré sklářské práce, protože ho zkrátka bavila. Ale chalupu si opravil, střechu udělal novou, aby do ní neteklo, a do smrti už neměl on, jeho žena, děti a všichni sousedé z okolí hladový žaludek. A když se občas napil z obyčejné sklenice, jen se tak potutelně usmál do vousů.