Kousek za Opavou, tam kde vítr umí hladit obilí po klasech a kde se ráno mlha válí po loukách jako peřina po podlaze, stojí malý železobetonový domeček. Nízký, podsaditý, jakoby trochu zamračený.
Kdo jde kolem poprvé, řekne si:
„To je ale divná bouda.“
Jenže to není bouda. To je řopík.
Co jsou vlastně řopíky?
To vám musím povědět pěkně od začátku, protože každá věc na světě má svůj důvod. I knoflík. I pampeliška. I starý betonový domek v poli.
Kdysi dávno, když se lidé báli války, začali stavět malé pevnosti. Takové tvrdé domečky z betonu a železa, aby tam byli uvnitř vojáci a chránily naši zem. Ty domky byly nízké, aby je nebylo moc vidět, a pevné, aby vydržely ledacos.
A protože je stavilo takzané Ředitelství opevňovacích prací — což je tak dlouhý název, že by ho ani koza najednou nevybékala — začalo se jim říkat prostě zkráceně řopíky.
No a jeden takový řopík vznikal právě za Opavou.
Míchal se beton. Dělníci hulákali. Kolečka vrzala. Dělník Korejs pískal falešně tak strašně, až vrány padaly ze stromů smíchy.
A zrovna tehdy šel kolem téhle stavby kouzelník Lesočírek.
Kouzelník, který nikde nebydlel dlouho
To nebyl žádný kouzelník z pohlednic. Žádný špičatý klobouk a hvězdičky na pyžamu. Kdepak.
Lesočírek vypadal trochu jako lesník, trochu jako tulák a trochu jako dědeček, který ví víc, než říká.
Měl vousy od mechu, kabát vonící po jehličí a kapsy plné podivných věcí. V jedné nosil žaludy pro veverky, v druhé déšť pro uschlé houby a někde úplně dole schovával malou lahvičku se zázračným elixírem.
A Lesočírek nikdy nebydlel dlouho na jednom místě.
Jednou spal pod smrkem u řeky. Pak zas v dutině starého buku. Chvíli bydlel v opuštěném mlýně a jednou dokonce celé léto přespával v seníku mezi kočkami.
Když se ho někdo ptal:
„Kde vlastně bydlíte, pane Lesočírek?“
odpověděl:
„Teď tady… a zítra možná tam, kde mě budou potřebovat stromy.“
Jak řopík ožil
Jak tak šel kolem stavby řopíku a koukal jak jde chlapům práce pěkně od ruky, zakopl o kámen.
„Jejda!“ řekl.
A bác!
Lahvička s elixírem mu vyletěla z kapsy rovnou do velké míchačky s betonem.
Nikdo si ničeho nevšiml.
Jen beton se maličko zaleskl.
A tak se stalo něco, co se nestává ani jednou za tisíc let. Dělníci řopík dostavěli, připravili a odešli.
A tenhle náš řopík díky tomu elixíru ožil.
Ne hned. To ne.
Nejdřív jen poslouchal.
Slyšel kapky deště bubnovat na střechu.
Slyšel kořeny stromů, jak si pod zemí šeptají.
Slyšel myši v trávě.
A pak jedné noci otevřel své betonové oči.
Od té chvíle rozuměl lidem i zvířatům.
Přátelé z lesa
Protože ke svému původnímu účelu nikdy nesloužil a byl pořád prázdný, začal mít spousty přátel z lesa.
Lišky k němu chodily na porady i zahnání nudy.
„V lese přibyli houbaři,“ hlásila rezavá liška Barča.
„A jeden z nich zpívá hrozně falešně,“ dodala vesele sýkorka.
Srnky se u něj schovávaly před bouřkou.
Ježci pod jeho stříškou zimovali.
A zajíc František si tam nejednou zapomněl mrkev.
Řopík byl trpělivý posluchač. Beton totiž nikam nepospíchá.
Roky kolem něj běžely jako voda v potoce.
Jak kolem vyrostl les i pole
Nejdřív kolem byly hlavně louky.
Pak vyrostl les.
Malé smrčky se natahovaly k nebi jako děti ve škole, když chtějí jedničku. Břízy šuměly. Dub moudřel.
A řopík všechno sledoval.
„To je krásné, pěkně mě tu postavili a spousty přátel mám,“ říkal si večer.
Jenže čas je kouzelník ještě větší než Lesočírek.
Jednoho dne přijely traktory.
Velké, hlučné, natřásající se stroje.
Pole se rozšířilo až skoro k řopíku. Kombajny hučely v létě jako obrovští kovoví čmeláci.
A řopík se nejdřív trochu bál.
„Co když už sem nikdo nebude chodit?“ povzdechl si.
Ale chodili a nejenom zvířátka.
Kluci a jejich pevnost
Kluci z vesnice si na něm hráli skoro každý den.
Jednou byl pirátskou pevností.
Podruhé hradem.
Pak zas kosmickou základnou.
A jednou dokonce pekárnou, což bylo zvláštní, protože v řopíku nikdy žádné rohlíky nebyly.
Děti na něm sedávaly večer a pozorovaly západ slunce.
A řopík jim vyprávěl.
O liškách.
O stromech.
O větru.
O válkách, které nepřišly.
A taky o tom, že svět se pořád mění, ale některé věci zůstávají.
Třeba dobré místo v krajině.
Nebo přátelství.
Nebo obyčejný betonový řopík, který umí naslouchat.
A Lesočírek?
Někdy, když je léto, obilí šustí a večer voní hlína po dešti, prý se u toho řopíku stále objevuje kouzelník Lesočírek.
Sedne si do trávy.
Pohladí mech.
A potichu se zeptá:
„Tak co, starý příteli?“
A řopík tiše zapraská betonem:
„Pořád držím. Pořád držím“
Tak co děti? Víte, co je řopík? Už jste nějaký viděli nebo v něm dokonce byli?
Nezapomeňte si stáhnout, vitisknout a vykreslit obrázek :
