Na úpatí Beskyd, tam, kde se mlhy ráno válí mezi smrky jako rozlité mléko a kde se řece Olši říká Olza, tam, kde si to potok Vápeník směřuje k Vendryňce a šeptá staré příběhy kamenům, byla kolem roku 1900 malebná vesnice Vendryně. Ona tam byla už mnohem dřív, ale náš příběh se udál toho roku. Nebyla to vesnice ledajaká — vzduch tam voněl dřevem, uhlím a vápencem, dobytek se pásl na pastvinách a dřevo rostlo v krásných lesích.
No a právě sem se jedné podzimní noci shodou všelijakých náhod dostal malý trpaslík jménem Brumbálko.
Nebyl to trpaslík z těch mrzutých a bručivých. Kdepak! Měl kulatý nosík, vousy spletené do copánků a oči jako dva kamínky, v kterých se pořád lesklo. Pocházel z hlubokých jeskyní v českých horách, ale při hledání vzácného stříbrného kamene zabloudil ve starých štolách pod zemí tak nešťastně, že vylezl až u vendryňských vápenek vedle Babí hory.
Když poprvé spatřil obrovské pece vápenek, zůstal stát s otevřenou pusou.
„Safra, safra, co to je za obří kamna?“ zamumlal si pro sebe.
A tehdy uslyšel první lidské hlasy místních chlapů.
„Franto, no hybaj, bo wapno samo sie nie wypoli!“
„Przeca to mosz dobrze poskłodać!“
„Kaj zas je ten młody? Dycki sie kajsi zatulo!“
Brumbálko se přikrčil za hromadu vápence.
„Pro všechna kladívka podzemních skřetů… co to je za řeč?“ špitl.
Bylo to totiž „po našimu“ — silný vendryňský dialekt neboli nářečí, kterému malý trpaslík rozuměl asi stejně jako Čech Japoncovi.
Ve dne se schovával mezi kameny a v noci tajně pozoroval práci ve vápenkách. A že bylo co pozorovat!
Starý pecař Jura, vousatý chlap s rukama jak lopaty, učil mladé dělníky, jak správně skládat vápenec do pece, jak udržovat oheň a jak poznat správně vypálené vápno jen podle barvy plamene. Práce to byla těžká a pracovalo se téměř pořád. Všude byl prach z vápna, žár se musel udržovat velký a vápenec dobře do pece poskládat. Inu, žádná práce pro malé děti.
Brumbálko ale všechno sledoval.
A protože trpaslíci mají výbornou paměť, brzy uměl:
- vybírat nejlepší vápenec,
- skládat kameny tak, aby pec dobře „táhla“,
- poznat podle vůně mokré dřevo,
- míchat maltu pevnou jako skála,
- opravovat popraskané zdi pecí,
- a dokonce vyrábět drobné železné nástroje pro dělníky.
Často se ale zamotal do místního nářečí.
Jednou slyšel:
„Brónku, podej mi kopaczku!“
Brumbálko tři hodiny hledal nějakého „fotbalistu a kopačky“, protože si myslel, že je to příprava na čutanou. Přitom šlo jen o motyku.
Jindy zase slyšel:
„To je fest robota!“
A celý večer přemýšlel, proč musí být práce nějak slavnostní „festovní“.
Nejvíce ho zmátlo, když Jura zvolal:
„Niy stróň jak stary kocór, ino przitop!“
Brumbálko si tehdy myslel, že snad mají ve vápenkách nějakého nebezpečného kocoura.
Časem však začal rozumět stále více.
A tak po nocích tajně pomáhal. Když přišla ranní šichta dělníků, pec byla lépe vyspravená, nářadí opravené a uhlí úhledně nachystané. To stihl, když si občas noční dělnící oddáchli.
„Tož to je jakési divne,“ drbal se Jura ve vousech.
„Dycki rano je robota hotowa, hadra čistá, klepocz spravený.“
Nikdo netušil, že za tím stojí malý trpaslík. A ten se při všem tak rád učil.
Už věděl, že ve Vendryni tehdy vápenky pracovaly už dlouhá desetiletí. Jejich vznik se datoval na začátek 19. století, kdy se v okolních kopcích hledala železná ruda pro hutě. Nejprve putovala ruda do hutě v polské Ustroni, později do nově založených železáren v Třinec. A protože vysoké pece potřebovaly vápenec, začal se těžit i ten. Ve Vendryni byly hned tři lomy a z jejich kamene vznikalo vápno důležité pro výrobu železa.
I když se železná ruda v okolí brzy přestala těžit, protože jí nebylo mnoho, vápenky dál sloužily lidem po celé generace.
Brumbálko se za ty roky naučil nejen řemeslu, ale i lidské radosti. Naučil se zpívat hornické písně, ochutnal kyselicu, bramborové placky s uzeným i cukrem, štrúdl a zamiloval si večery, kdy chlapi seděli před pecemi a vyprávěli historky.
A protože trpaslíci žijí velmi dlouho — někdy i několik staletí — přežil všechny tehdejší pecaře.
Dodnes prý ve starých vápenkách občas někdo zahlédne malou postavu s lucernou.
Když vítr fouká od Beskyd a měsíc svítí na staré kamenné pece, ozývá se mezi zdmi tiché klepání kladívka. Na Ščuře i Za hranicemi je to dobře slyšet. A někdy i po větru na Ostrém.
A někdy je slyšet i tichý hlásek:
„Tož, chlopi… dycky to trzeba dobrze poskłodać…“
Staří lidé z Vendryně tvrdí, že když se ve vápenkách přes noc samo opraví rozbitá zeď nebo záhadně zmizí rozsypané kamení, Brumbálko je stále tam.
Sedává prý na staré peci, bafá z maličké dýmky a konečně už rozumí úplně všemu, co se povídá po našimu.
A když někdo řekne:
„To je fest robota!“
Brumbálko se jen usměje pod vousy a odpoví:
„No tak.“
A co vy děti? Znáte po našimu? Víte, co je Olza? A byli jste už na výletě u Vendryňských vápenek?